Dopad na patu versus dopad na špičku: který je lepší? Ohledně tohoto tématu probíhají v běžeckém světě nekonečné debaty. Jednou z nepopiratelných výhod dopadu na špičky je snížené riziko poranění ve srovnání s dopadem na patu, který je ale u rekreačních běžců nejčastější.
Ve Finsku byla nedávno publikována studie podporující tuto skutečnost. Ve studii vědci měřili nápor na kolenní klouby a kotníky, porovnávali 19 běžkyň s dopadem na špičky a 19 běžkyň s dopadem na paty. První běžkyně prokazovaly nižší zatížení kolenních kloubů a také pohyb kolene ve frontální rovině než druhé běžkyně. Vědci na základě těchto zjištění prohlašují, že dopad na přední část chodidla může být jednou z cest, jak snížit četnost s během spojených úrazů kolene.
Naopak u kotníku byly větší nároky na kloub a Achillovu šlachu u běžkyň s dopadem na špičky. Je tedy možné, že přechod ze zadního dopadu na přední, znamená jen přenesení zátěže z kolene na kotník?
Jiná studie, publikovaná v British Journal of Sports Medicine, prováděná na bosých běžcích, potvrdila, že dopad na přední část chodidla snižuje zatížení kolenního kloubu. Tato studie nevěnovala bohužel pozornost dopadu, ale bosí běžci obecně dopadají na špičky. Existuje pár výjimek, ale z dosud vedených výzkumu jasně plyne, že bosí běžci využívají přinejmenším větší škálu dopadů, než ostatní běžci.
Pokud dopad na špičky přesune nápor z kolen na kotníky, je pak logické, že u této formy došlapu dochází k menšímu počtu poranění kolen.
Nikdo dosud nepotvrdil, že by u běžců s dopadem na přední část chodidla docházelo k menšímu počtu zranění, než z běžců s dopadem na paty. Dle mého názoru dopad na špičky snižuje riziko poranění a věřím, že brzy dojde ke stejnému názoru i věda. Bude to trvat ještě dlouho, protože bosý běh nebo minimalistická obuv se staly trendem teprve nedávno a teprve tehdy se začalo o tématu vice diskutovat. Málokterý z dnešních běžců vyrostl v minimalistických botách. Teprve v roce 2010 poukázala studie Daniela Liebermana na skutečnost, že bosí běžci zpravidla došlapují na špičky, z čehož lze vyvodit, že přední došlap je přirozenějším způsobem došlapu při běhu. Přirozeností máme na mysli způsob, jak by lidé běhali bez vlivu moderních běžeckých bot.
Tedy přední došlap?
Dokud nebudeme mít k dispozici vědecky podložená data, můžeme pouze teoretizovat o tom, jaký běžecký styl je lepší. Takto na to nahlížím já:
- Vyskočte snožmo nahoru a koukejte, jak doskočíte zpět, na špičky
- Skočte vpřed a doskočte na jednu nohu. Jak doskočíte? Na špičku.
Doskočili byste někdy na paty? Zkusil jsem to a nejde to. Mozek mi zabránil dopadnout z výskoku na paty, což je nejspíš dobře. Doskok na paty by zabránil lýtku brzdit náraz. Síla vzniklá nárazem by prostoupila patní kostí vzhůru do končetiny. Pata není uzpůsobená k tlumení nárazu z přímého dopadu. Koleno, domnívám se, zvládne náraz lépe, když je síla už částečně absorbovaná kotníkem.
Souvislost s během je jasná, běh není nic jiného, než přeskok z jedné nohy na druhou. Právě ten skok je rozdílem mezi chůzí a během. Při běhu na jednom kilometru přistaneme na zemi každou nohou zhruba 400 krát, v závislosti na kadenci a délce kroku. Skáčeme-li na místě, na patu nedopadneme ani jednou – umíte si představit, že na paty dopadneme 600+ krát?
Nástup moderních běžeckých bot. Tradiční běžecké boty mají velmi vyměkčenou patu, která nám umožní obejít ochranu nervového systému, který by nám normálně bránil dopadnout na patu. Polstrování boty část nárazu absorbuje, ale presto je vědecky dokázáno, že s dopadem na patu je kolenní kloub vice zatěžován.
Kolují názory, že přesun dopadu z paty na špičku znamená přesun rizika zranění z kolene na kotník. Dopad na špičku může omezit riziko poranění kolene, ale zároveň narůstá zátěž na Achillovu šlachu a její poranění v úponu v kotníku. Osobně to nevidím jako závažné téma. Otázka, jakou bychom si měli položit, zní: která struktura lépe zvládne opakovanou námahu, Achillovka nebo koleno?
Ale co zranění Achillovky?
Achillova šlacha je schopná se velmi dobře adaptovat na zvyšování zátěže. S poraněními Achillovky jsem se ve své praxi setkal jak s důsledkem chyb v tréninku (nedostatečný čas regenerace atp.), než jako důsledkem dopadu na přední část chodidla. Tvrdím, že zvyšování zátěže Achillovky je prospěšné, pokud je běžecký trénink vedený správně. Většinu svého života chodí mnozí z nás po dokonale rovném povrchu, v botách, které mají vice nebo méně vyvýšenou patu. Je tedy možné, že nedostatečné zatížení Achillovy šlachy způsobuje víc problémů než její namáhání.
Kolenní kloub, spojení mezi stehenní a lýtkovou kostí, pravděpodobně není schopný adaptovat se na zátěž (při dopadu na patu) tak rychle jako Achillova šlacha (při dopadu na špičku). Zvlášť, když tyto síly působí jako tlak na povrchu kloubů. Z toho důvodu se domnívám, že je pro běžce přínosné, aby přešli na přední dopad, zejména nosí-li vyměkčené boty. Ve finské studii se u běžců s dopadem na paty také projevil zvětšený pohyb kolene ze strany na stranu, což může být dalším potencionálním rizikem zranění kolena.
Samozřejmě jsou situace, kdy je běh s dopadem na patu přirozený – běh na měkkém povrchu, nebo velmi pomalý běh. Je-li naším cílem vyhnout se běžeckým zraněním, věřím, že pestrost běhu je jednoznačně důležitější než přísné dodržování jednoho typu dopadu. Tělo bude reagovat lépe, když bude vystaveno různorodým podnětům, než když se rutinně věnuje témuž úkolu.
Tradiční běžecké boty nás kvůli vyměkčení paty jednoznačně navádějí k dopadu na patu, což je důvod, proč raději volím ohebné, méně strukturované boty. Běžci, kteří chtějí z dopadu na patu přejít na střední nebo přední dopad připomínám, že to bude vyžadovat čas. Tělo se musí přizpůsobit novým nárokům, plynoucím z jiného typu dopadu. Z dlouhodobého hlediska si ale myslím, že tato změna stojí za to, neboť znamená snížení náporu na kolenní klouby.
James Speck
