„Sporttester nenosím a kilometry nepočítám,“ říká olympijská vítězka (a mnohonásobná medailistka) v běhu na lyžích Kateřina Neumannová. Jak moc jí právě běhání pomohlo v bílé stopě? A jak se chová jako fanoušek své krásné dcery Lucie, která se po mnoha letech tenisu dala na dráhu atletiky. Vybrala si rovnou jednu z nejtěžších tratí vůbec – 800 metrů.
,
Kdy ti běhání dělá radost? (s Katkou se známe dlouhé roky, proto tykání, pozn. Aut.)
Časy, kdy pro mě byl běh jenom radostí, už bohužel dávno skončily. V dobách mojí kariéry, jsem si vyběhla na 10 nebo 15 kilometrů, rozhlížela se po okolí a ani jsem se nezadýchala. To už je pryč. Dneska jsem nadšená, když mi vyjde hezký den na Šumavě, dám si ráno snídani, nikam nemusím spěchat a vyrazím směrem, kterým se mi zrovna chce. Běh je tedy pro mě spojený s takovou pohodou víkendových nebo volných dní. Obecně už mě ale víc bolí. Na Šumavě je pak výhoda, že z baráku můžu vyběhnout do 4 směrů.
Má tvé psychika vliv na to, jaký výkon od sebe očekáváš?
Nemyslím. Tělo si pořád dobře pamatuje, jaký to je, být ve formě. To už ale samozřejmě není a ani to nemůže nastat. Ještě o něco víc než při běhání to cítím na lyžích. Vybavuji si tu rychlost, kterou jsem byla schopná vyvinout. Jak to jelo před těmi 15 lety. Teď už je to samozřejmě jiné, ale i tak se najdou chvíle, kdy to běží krásně.
Myslíš, že tělo dokáže z tréninku čerpat i po letech?
Těch víc než 20 let tréninku si tělo určitě pamatuje a v té obecné vytrvalosti se zhoršuju opravdu pomalu. Když jsem skončila kariéru, tak během krátké doby mi kleslo třeba 20-30 % výkonnosti, které odlišují aktivního sportovce od toho špičkového. O to člověk přijde relativně rychle, to je přirozené. Ale pak strašně dlouho drželo to, co jsem měla natrénováno. Což stačí mírně přikrmovat. Je pravda, že to sice jde pořád dolů, ale ne tak dramaticky, jako třeba u běžného člověka, který za sebou nemá minulost profesionálního sportovce. A přesto, že jsou období, kdy mám málo času na svoje sportování, tak se do uspokojivé kondice dokážu vrátit relativně rychle. Za to vděčím právě vytrvalostnímu základu. Na druhou stranu třeba běžím a vidím kopeček, horizont nebo pěknou cestu. A najednou se mi vrací ty pocity závodníka, kdy jsem v takovém úseku zrychlila, vyběhla si nahoru, zkrátka to nakopla. A to už teď nedávám, nejdu do toho. Pohybuji se na spodní hranici té bolestivé zóny, do zátěže, která vážně bolí, už nejdu. Možná párkrát do roka, když jedu s bráchou na kole, ale ne denně. Sportuji, abych se cítila dobře, pro ten pocit, udělal si radost.
A co nějaký tréninkový plán, řídíš se podle něčeho takového?
Ne vůbec. Začátkem léta jsem měla dovolenou a čas hodně sportovat. Dostala jsem se tím do takové příjemné kondice, kdy mě přestala bolet záda a to je pro mě důležité. Dávat si nějaké tréninkové mety to ne. Ony by hlavně byly strašně vzdálené těm, které jsem si dávala kdysi, takže podobné ambice vůbec nemám.
Patříš do generace sportovců, která dělala věci, co si dnešní sportovci asi nedokáží představit? Nechat se zavřít někde na Zadově na X týdnů, a být prostě jenom tam.
Trefilas přesně hřebíček na hlavičku. Na rozdíl od dnešní generace, my jsme sportem opravdu žili, nic jiného neexistovalo. Současní mladí sportovci mimo sport chtějí být taky doma, chodit do školy, vidět se s kamarády a žít normální život. Ale to úplně nejde, pokud to má být na špičkové úrovni. Talent, schopnost vytrénovat se, a hlavně ochotu takhle žít, tu skoro nikdo nemá. A když se takový najde, tak myslím, že je skoro úspěch zaručený.
Já na horách byla pořád. Když jsem se vrátila ze soustředění, tak jsem se zavřela na chatu. Nic mě od tréninku nevyrušovalo. Z Písku jsem se prostě přesunula na Šumavu a brala to jako samozřejmost, že nic jiného mimo trénování nedělám. Možná mi nedošlo, že to úplně normální není, ale ku prospěchu sportu to bylo.
Jsi fajnšmekr co se týče sportovního vybavení – bot, oblečení?
Užívám si to, že už nejsem vázaná jen na jednu značku. A to neříkám, že něco bylo dobrý, nebo špatný. My ty věci fasovali. Samozřejmě to, v jakých byla kolekce barvách nebo designu, s tím jsme nemohli nic dělat. Výběr značek byl o tom, s kým měl svaz lyžařů podepsanou smlouvu. Dneska mám něco jiného na běhání, něco jiného na ski alpy, něco jiného na sjezdovky nebo na kolo.
Mám možnost koupit si, co se mi líbí, něco samozřejmě pořád dostávám. S botami na běh to mám trochu obtížnější. Už při závodění jsem měla problémy s úpony na patní kosti, s achilovkami. Důvodem byla propadlá klenba na chodidle. Řešili jsme to s Pavlem Kolářem a hledali nějakou pomůcku, aby se ty problémy pořád nevracely. Dlouho jsme pak zkoušeli vložky do bot, a to nakonec pomohlo.
Tyhle vložky si nechávám dodnes dělat u Jakuba Suzána tady v Praze ve studiu zdravého obouvání. On byl tenkrát velmi mladý, začínal a hledal řešení pro lidi s hendikepem. Já byla vlastně první sportovec, který se na něho obrátil. Dnes pomáhá mnoha dalším závodníkům a sportovcům.
Já tedy potřebuji hlubší botu s pevným skeletem, do které dostanu právě tu vložku na míru. A oblíbila jsem si boty Asics nimbus, ty si opakovaně kupuji. Jsou určeny spíš pro objemový trénink a vyhovují terénům, které běhám. To jsou převážně hliněné nebo lesní cesty.
Kam jít běhat na tvojí milované Šumavě?
Šumava má neskutečné množství možností, kam jít běhat. Středotraťaři a vytrvalci tu jsou hodně spokojeni. Já běhám po širších cestách třeba ve směru Zlatá studna, Horská Kvilda, někdy zase ve směru na Popelnou. Prostě, kam zrovna mám chuť.
Tvoje nohy tě donesly leckam, hýčkáš je?
Ne, já jsem sama na sebe flink, a určitě bych udělala dobře, kdybych chodila třeba na nějaké fyzioterapie. Maximálně si v létě dojdu na pedikúru, když vystavuju nohy do sandálu, ale že bych o sebe nějak přehnaně pečovala, to teda ne.
Máš parťáky na sport? Může vůbec bývalá špičková závodnice jít s někým běhat?
Při 90 % svého sportování jsem sama. Zvykla jsem si na to a je to pro mě úplně v pohodě. Když se na běžkách na mě někdo snaží zavěsit, tak mám pocit, že musím ujet. Nestojím o to, aby se na mě někdo testoval.
Běhám hlavně sama, občas se s někým domluvím na kolo, třeba se starším bráchou. S dcerou Luckou se moc nepotkáváme, hlavně co do délky trasy. Je atletka a připravuje se na osmistovku, takže její tréninky jsou spíš do kvality a rychlosti. V zimě spolu jdeme na běžky, tam je ona pomalejší než já. A občas třeba jedu na kole, když ona běží na vytrvalost.
Dcera Lucka hrála tenis, toho nechala a teď běhá.
Jak jsi tenhle přechod ze sportu na sport viděla ty?
Já byla strůjcem, tohohle procesu. Na dceři jsem viděla, že není kvůli sportu šťastná. Tenis na jednu stranu milovala, ale pak z důvodů zdravotních i jiných se její sen začal rozplývat. A právě já nadhodila tu variantu, že změna není od věci. A s odstupem času je vidět, že jí běhání typově sedlo daleko líp než tenis.
Proč zvolila zrovna běh na 800 m?
V běhu byla dobrá od dětství a šlo jí to i při tenisu. Ale běhání na kurtu je zcela jiné než to atletické. Bylo jasné, že sprinterka z ní nebude, běhala tedy 400 metrů a 200 metrů a pak se našla v té osmistovce. Je to trať, kde se toho hodně děje, to jí sedlo.
Jak se cítíš coby fanoušek svojí dcery?
Teď skvěle. Vydržet u tenisu třeba dvou a půl hodinový zápas a podporovat dceru, když se může cokoliv i chvíli před koncem změnit, nebylo snadné. Fandění u atletiky si ale vyloženě užívám.
Ty sama používáš nějaké běžecké aplikace, měříš si rychlost, trasu?
Vůbec ne. Od té doby, co jsem skončila se sportem, nepoužívám ani sporttester. Za tu dobu jsem si ho vzala párkrát, abych zjistila, jak na tom jsem tepově. Znám svoje tělo, to je pro mě ukazatel. Ani na kole nemám počítadlo kilometrů.
Stačí mi, že vím, že jsem jezdila 3 hodiny. Sledovat svoje výkony přes aplikace to ne. Nejsem zrovna fanoušek technologií. Když jdu běhat, tak nemám většinou ani naplánované, zda poběžím 10 nebo 15 kilometrů. Běžím tak, jak to cítím a co mi dělá radost.
A co cíle? Řekneš si třeba, teď se připravím na půlmaraton?
Ne. Mám za sebou účast v běžeckých závodech, které měly spojitost s oslavou mého kulatého jubilea. Takže jsem narozeniny prožila oslavou sportu.
Jak moc jsi ženou v běhu? Když to vezmeme jako životní tempo.
Hodně. Jsou období v roce, která se nedají úplně naplánovat, někdy je to docela rychlý, jindy naštěstí volnější. Práce mám každopádně hodně. Teď sedíme na půdě armádního sportovního centra Dukly, v létě se pravidelně podílím na Lipno sport festivalu a do toho mám penzion na Šumavě.
Když mi pak v pátek končí pracovní týden, tak se chystám zase na jiný druh vytížení. Starám se o penzion a řeším manažerské věci, opravy, objednávky. Čímž jsem přišla o volné víkendy a táhnou mě tam hlavně povinnosti, takže jsem pořád v tempu. Ale nestěžuju si. Ráda si sednu k dobrému červenému vínu,
k dobrému sportu v televizi a dokážu si udělat pohodu. Na druhou stranu neumím nechat zajímavé pracovní příležitosti ležet na zemi.
