Střelili ho do nohy, díval se, jak krvácí. V tu chvíli by mladý francouzský voják Alain Mimoun nikdy neřekl (a nikdo kolem něho, kdo zranění viděli nebo ho pak ošetřovali), že se po druhé světové válce stane jedním z nejlepších běžců planety. Jen jeden člověk býval před ním – největší soupeř – Emil Zátopek.
„Obdivoval jsem ho a za nejkrásnější moment své kariéry považuji moment, kdy jsme společně obíhali stadion,“ řekl Mimoun o Zátopkovi. Přestože jeden z nich nakonec zůstal za železnou oponou a druhý žil ve svobodné Evropě, spojovalo je vzácné celoživotní přátelství. Mimounovi se říkalo „Zátopkův stín“, ale československý běžec sám nikdy nic takového nevyslovil a nesnášel, když se tak o jeho francouzském soupeři mluvilo. Je možné takové nezištné přátelství mezi rivaly? Pokud chcete důkaz podívejte se na kteroukoliv z jejich společných fotografií…
Rtuťovitý, štíhlý Alain Mimoun (v dospělosti měřil pouhých 170 centimetrů a vážil 56 kilogramů) se narodil na Silvestra, 1. ledna 1921 v alžírském Le Telaghu, které tehdy patřilo k Francii. Celým jménem Alein Mimoun Ould Kacha. Daleko později, v šedesátých letech se dokonce stal jednou z nejvýraznějších osobností politických bojů ve Francii.
Běžcem náhodou.
Stejně jako celou jeho generaci ovlivnil Alainovo dospívání nástup nacismu a zhoršování společenské „situace. Sotva osmnáctiletý se nechal odvést do armá- dy, ačkoliv lékaři moc nadšení nebyli, nezdála se jim jeho subtilní tělesná konstrukce. Netušili, jak nezdol- nou energii v sobě drobný muž skrývá. Alain Minoun postupně bojoval na území Francie, Afriky, Itálie… zažil invazi v severní Francii v roce 1944. Ze zranění, které utržil v bitvě o Monte Cassino se zotavil zázračně rychle. Vlastně se pro něho stalo požehnáním, protože si po zotavení chtěl vyzkoušet, jak na tom je fyzicky a „zazávodil“ si společně s kamarády z legrace. Tehdy poprvé – uprostřed válečné vřavy – zjistil, že dokáže běžet dlouho a rychle.
Po osvobození Francie už jeho dráze závodníka nic nemohlo zabránit. Těsně po válce pracoval jako číšník
v klubu Racing v Paříži, ale ve volném čase trénoval a závodil. Svůj první z celkem devětadvaceti francouz- ských tituů získal v roce 1947.
A pak přišla o rok poz- ději jeho první olympiáda. Ještě jako neznámý závod- ník získal stříbrnou medaili v běhu na deset kilometrů. Tehdy poprvé na něho „Československá lokomotiva“ a budoucí kamarád Emil Zátopek pohlédl se zájmem. Jako vítěz všechny deklasoval, ale Mimoun prohrál se ctí. Což se mu pak, ovšem, dělo často. Zátopek finišo val před Mimounem například dvakrát na evropském“ šampionátu v roce 1950 (na tratích pět a deset kilometrů), nebo na stejných tratích za další dva roky na olympiádě.
Lepší, než medaile
„Moje štěstí bylo, že Emil nezávodil v přespolním běhu,“ usmíval se Alain Mimoun v rozhovorech. V cross country se stal mistrem světa čtyřikrát (v letech 1949, 1952, 1954 a 1956), dvakrát bral stříbro. S trochou nadsázky se dá říct, že práskl do bot a byl pryč. Lehounký, nepolapitelný…
Články, které se kariéře Alaina Mimouna věnují, označují za největší moment jeho slávy olympijský maraton v roce 1956 v Melbourne, kdy Francouz zvítězil ve svém premiérovém závodě na této trati stylem start-cíl. Panovali skoro nelidské podmínky, teploměr ukazoval šestatřicet stupňů ve stínu a Zátopek tehdy nebyl ve nejlepší formě a skončil šestý. „Čekal jsem, než Emil přiběhne,“ vzpomínal Alain Mimoun ve své knize „All that glitters is not gold“, kterou sepsal s novinářem Williamem Oscarem Johnsonem. „Řekl jsem mu – Emile, to já jsem zvítězil. A on se mnou oběhl stadion. Znamenalo to pro mě víc než medaili.“
V šedesátých letech se aktivně angažoval v politice, nikdy neustoupil ze svých zásad a choval se statečně, ačkoliv mu mnohokrát hrozily kvůli politickým názorům výrazné potíže. Postupně přestal závodit, jak přibývaly roky, naposledy se stal mistrem Francie v roce 1966, kdy mu bylo už 45 let. To ale neznamenalo, že by na běh zanevřel. Alain Momoun, největší soupeř a přítel Emila Zátopka, strávil zbytek života ve Francii – žil v Paříži, živě se zajímal o dění kolem sebe a nenechal si ujít téměř žádnou příležitost zúčastnit se závodů alespoň jako host nebo fanoušek. Za své úspěchy se stal v roce 2008 velkodůstojníkem Řádu čestné legie.[2] Mimounovo jméno nese atletický stadion ve francouzském městě Bugeat.
Zemřel 27. června 2013. Dokud měl sílu, chodil se proběhnout…
