Sympaťák Patrik klidně může dělit svůj sportovní život na časy „před potížemi s koleny“ a „po kolenou“. Byly časy, kdy si o maratónu mohl nechat leda tak zdát. On se ale nevzdal a po několika operacích mu to parádně běhá. Svůj příběh redakci poskytl, aby inspiroval všechny, kdo se potýkají s vleklými zraněními a klesají na duchu.
původní článek v časopisu
Originální článek včetně grafiky a videa najdete
Lidské tělo je stroj a záleží jen na nás, jak s ním naložíme. Třeba to bude někoho motivovat a nic nevzdávat jen tak. Od malinka se honím za merunou na fotbalu. Ale ty kolena…
Psal se rok 2010 a přišel první úraz. Zápas jako každý jiný, vesele si běžím a rup, ozývá se zvuk, jako když praskne větev. Kácím se k zemi a držím se za koleno – plastika vazu levého kolene, pro mě velká neznámá. A pak to pokračovalo dál… 2012 plastika vazu pravé koleno, řikám super mám levý, tak pravý ještě zvládnu. 2019 replastika vazu levé koleno – to už jsem si řekl pozor. To už není jen tak… Jakožto OSVČ jsem musel brát v potaz otázku , zda-li mi za to stojí ještě aktivně sportovat nebo se všeho vzdát a v klidu pracovat.
Nedokázal jsem se s tím smířit. Říkám si: “Sakra ještě mladej kluk, musím to risknout.” Počáteční sportovní absence se na mně podepsala, nakonec jsem měl skoro 100 kg. A já se musel začít pomalu hýbat. Měsíce ubíhaly, z běhu se stala lehká závislost a dnes mám 83 kg. Převážně bych měl poděkovat MUDr. Štefan Dojcsánovi za skvěle odvedenou práci. Tím jsem chtěl říct, že pokud jste někdo zažili podobnou situaci, nevzdávejte se. A teď už k tomu hlavnímu.
První maraton.
Uběhl jsem svůj první maraton. To počasí si o to vyloženě řeklo. Někde jsem četl, že na 30. km teprve začíná maraton – nekecali. Tak jo. Je pátek, shodou náhod můj svátek, já zrovna volno a venku sluníčko. Řikám si: „sakra ,tak co s tím načatým dnem provedem?“ 30km už jsem zvládnul, že bych zkusil ten maraton?
Netrvalo dlouho a 1l vody už se točí do camelbagu, 2 kofily strkám do kapes, k tomu vyzbrojen 2 banány. Lehká protahovačka a jde se na to. Začínám klasickým tempem jako na 10km (cca 4:20min/km).
Kilometry ubíhají, sluníčko hřeje do zad a pomalu se blížíme k půlce 42km štace. Začíná být pěkný vedro, sundavám bundu, zhltnu banán a pomalu pokračuji zpět. Kupodivu si stále udržuji tempo kolem 4:20min/km (abych nezapomněl v uších mi jedou nějaké pecky, abych držel to správné tempo) Blížím se ke 30. km a tam to teprve začíná… nohy už neposlouchají a tempo pomalu polevuje, v hlavě se začíná ozývat ten odevzdaný hlas a poňoukat, abych se na to vykašlal… Ne, teď to přeci nemůžu vzdát, vždyť je to už jen 1/4 toho, co
jsem uběhl. Bylo na čase tasit kofilu, nevim jestli pomohla, ale v hlavě to bylo lepší. Blížím se ke 40. km a tam jako bych chytil druhý dech, s úsměvem na tváři dobíhám a stopuji hodinky na délce 42,41 km. Za pár minut lýtka jako kámen, ale ten pocit? K nezaplacení.
