Ta druhá, říkalo se často. Běhala totiž v éře Jarmily Kratochvílové a tu někdo předběhnul jen výjimečně (ona ano). Taťána Netoličková Kocembová (58) ale vždycky tvrdila, že připravovat se a závodit v jednom týmu s Kratochvílovou pro ni byla čest. Jak žije blonďatá kráska, na které mohli snad všichni muži na tribunách oči nechat, dnes?
původní článek v časopisu
Originální článek včetně grafiky a videa najdete
Jen hned na začátek poznámka k titulku… Když si poslechnete komentátory na záznamech
z tehdejších atletických závodů, jen málokdy někdo z nich vysloví jméno Taťána. Říkali Táňa, a tak ji vnímali i fanoušci. Oproti soustředěné svalnaté „hranaté“ Jarmile Kratochvílové vypadala jako štístko. Půvabná blondýnka s dívčím úsměvem, která neztrácela krásu ani vyřízená v cíli. Jen málokdo věděl, že po závodě musí hned vyhledat soukromí toalet. „Bývalo mi strašně špatně, byla jsem tím známá.“ Co se naopak vědělo, bylo, že na začátku vyrazí jako střela. Až by se dalo říct přepálený začátek a šílená bolest na posledních sto metrech, to bylo její.
„Mnoho lidí mi říká, že jsem měla smůlu, že jsem běhala za éry Jarmily, ale já to považuji za plus pro mě,“ řekla Taťána Kocembová nedávno v rozhovoru pro iDnes. „Byla pro mě opravdovou atletickou mámou. Když jsem přišla na první závody v roce 1982 v Miláně, byla jsem z toho vytřepaná. Nevěděla jsem, kam mám jít, kde jsou záchody. Člověk z toho byl v mladém věku hodně nervózní, ona mi ale všechno ukázala, uklidňovala mě. A když jsme pak byly ve finále dvě, snášela jsem to o mnoho lépe.“
Soupeřky? Kamarádky!
Dodnes jsou tyto dvě špičkové závodnice, které společně závodily v osmdesátých letech a na MS v Helsinkách 1983 obsadily na trati 400 metrů zlatou a stříbrnou příčku, velké přítelkyně. „Jarmily si vážím pro její skromnost a pracovitost,“ vyznala se Kocembová v rozhovoru pro Český rozhlas Ostrava. „Mnozí jiní, kteří zdaleka nedosáhli tolik, co ona, se tak skromně nechovají.“ Atletika a osmdesátky… mnohým hned naskočí paralela se snad všudypřítomným dopingem. Ostatně, rekord Jarmily Kratochvílové na 800 metrů stále odolává. Od Táni Kocembové však žádné očerňování kamarádky a soupeřky nečekejte. „Nemyslím si, že dopovala, protože jsem s ní absolvovala řadu dopingových kontrol a vždycky to bylo v pořádku.“ Tečka.
Blonďatou dívenku z Ostravy Táňu přivedly k atletice úspěchy v závodech na dětském pionýrském táboře, kam ráda jezdila. „Všiml si mě tam pán, který působil u atletiky jako rozhodčí ve skoku do výšky. Pozval mě na stadion, abych se přišla podívat na trénink a mě to neskutečně chytlo. Měla jsem velké štěstí na kantory i trenéry, moc jsem si dětství s atletikou užila,“ vzpomíná. „Těšila jsem se na každý trénink, měli jsme tam báječnou partu. A vůbec nám nevadilo to, co by dneska mladé určitě dost zaskočilo, že musíme po sobě zametat škváru nebo se sejít a vytrhat z dráhy plevel.“
Byla rychlá. Hodně rychlá. Také pracovitá, houževnatá, vytrvalá a odolná. Všechno vlastnosti, které se při tréninku hodí i dnes. „Ale v dorostu jsem se ještě pohybovala spíš v průměru. Sbírala jsem čtvrtá, pátá, někdy i třetí místa… Toužila jsem jít výš, být stříbrná a zlatá a jsem moc ráda, že se to nakonec povedlo.“ Dětské sny být zvěrolékařkou, a nebo Helenou Vondráčkovou zůstaly ležet na cestě za sportovní kariérou. „Kdybych se dnes měla rozhodnout, rozhodla bych se stejně,“ míní bývalá závodnice. „Sport mi toho do života spoustu dal. Bez sportu by mi život připadal takový… prázdný. Vůbec si to nedokážu představit, protože mě provází dál.“
Život dnes
Po skončení kariéry se Táňa Kocembová stala ředitelkou ostravského sportovního centra, které se věnuje mladým talentům v kraji. Centrum se stará o naděje z více než dvaceti různých sportů. „Nejvíc toho teď naběhám kolem plotny nebo při zařizování nejrůznější věcí,“ usmívá se stále půvabná dáma. Z dnešního pohledu končila na dráze poměrně brzy. Ještě jí ani nebylo třicet. V té době však měla zdravotní problémy – trápila ji hlavně vyhřezlá plotýnka – ale hlavně… „Byla jsem už maminkou Lucinky a cítila jsem, že se na dráze nedokážu rozdat na sto procent,“ vzpomíná. K dceři Lucii přibyla v manželství s trenérem Janem Slaninou další dcera Jana, dnes úspěšná sprinterka, kterou Táňa Kocembová sama trénuje. Z druhého manželství s bývalým fotbalovým trenérem Jaroslavem Netoličkou má syna Tomáše. „Možná to bud znít fádně, ale mým hlavním přáním je, aby všichni moji blízcí byli zdraví,“ říká a ze všech rozhovorů, které v poslední době poskytla jen čiší, že je prostě (ne)obyčejně šťastná.
Ale přece… Třináctou komnatu máme snad všichni a Táňa Kocembová není výjimkou. V té její se ukrývá velká křivda, kterou zažili sportovci ze zemí socialistického bloku, když nesměli v roce 1984 z politických důvodů odcestovat na letní olympijské hry v Los Angeles. „Jsem člověk, který dokáže hodně odpustit, ale tohle asi neodpustím nikdy. Politika do sportu nepatří a tehdy to ovlivnilo spoustu lidí.“
Stříbrná a spokojená
Táňa Kocembová nikdy na žádných olympijských hrách nestartovala. Vrcholem její kariéry byl tedy desátý srpen 1983 na světovém šampionátu v Helsinkách a stříbrná medaile v běhu na 400 metrů za Jarmilou Kratochvílovou. „Byl to výjimečný závod, padaly v něm kromě svěťáku i národní rekordy. Sešlo se úplně všechno, co se sejít mohlo – úžasná atmosféra, počasí, emoce… zkrátka všechno.“ Na stupních vítězů si pak Tána vychutnávala Československou státní hymnu. „Trochu jsem si tu hymnu kradla i pro sebe. Věděla jsem, že asi nikdy nevyhraju a že je to maximum, čeho jsem mohla dosáhnout.“ Hořkost v tom nehledejte, Táňa ji v srdci nenosí. „Myslím, že to tak mělo být. Jarmila byla můj tahoun a bez ní bych třeba nedosáhla toho, co jsem dokázala.“
