Střelili ho do nohy, díval se, jak krvácí. V tu chvíli by mladý francouzský voják Alain Mimoun nikdy neřekl (a nikdo kolem něho, kdo zranění viděli nebo ho pak ošetřovali), že se po druhé světové válce stane jedním z nejlepších běžců planety. Jen jeden člověk býval před ním – největší soupeř – Emil Zátopek.

„Obdivoval jsem ho a za nejkrásnější moment své kariéry považuji moment, kdy jsme společně obíhali stadion,“ řekl Mimoun o Zátopkovi. Přestože jeden z nich nakonec zůstal za železnou oponou a druhý žil ve svobodné Evropě, spojovalo je vzácné celoživotní přátelství. Mimounovi se říkalo „Zátopkův stín“, ale československý běžec sám nikdy nic takového nevyslovil a nesnášel, když se tak o jeho francouzském soupeři mluvilo. Je možné takové nezištné přátelství mezi rivaly? Pokud chcete důkaz podívejte se na kteroukoliv z jejich společných fotografií…

Rtuťovitý, štíhlý Alain Mimoun (v dospělosti měřil pouhých 170 centimetrů a vážil 56 kilogramů) se narodil na Silvestra, 1. ledna 1921 v alžírském Le Telaghu, které tehdy patřilo k Francii. Celým jménem Alein Mimoun Ould Kacha. Daleko později, v šedesátých letech se dokonce stal jednou z nejvýraznějších osobností politických bojů ve Francii.

Běžcem náhodou. 

Stejně jako celou jeho generaci ovlivnil Alainovo dospívání nástup nacismu a zhoršování společenské „situace. Sotva osmnáctiletý se nechal odvést do armá- dy, ačkoliv lékaři moc nadšení nebyli, nezdála se jim jeho subtilní tělesná konstrukce. Netušili, jak nezdol- nou energii v sobě drobný muž skrývá. Alain Minoun postupně bojoval na území Francie, Afriky, Itálie… zažil invazi v severní Francii v roce 1944. Ze zranění, které utržil v bitvě o Monte Cassino se zotavil zázračně rychle. Vlastně se pro něho stalo požehnáním, protože si po zotavení chtěl vyzkoušet, jak na tom je fyzicky a „zazávodil“ si společně s kamarády z legrace. Tehdy poprvé – uprostřed válečné vřavy – zjistil, že dokáže běžet dlouho a rychle.

Po osvobození Francie už jeho dráze závodníka nic nemohlo zabránit. Těsně po válce pracoval jako číšník
v klubu Racing v Paříži, ale ve volném čase trénoval a závodil. Svůj první z celkem devětadvaceti francouz- ských tituů získal v roce 1947.
A pak přišla o rok poz- ději jeho první olympiáda. Ještě jako neznámý závod- ník získal stříbrnou medaili v běhu na deset kilometrů. Tehdy poprvé na něho „Československá lokomotiva“  a budoucí kamarád Emil Zátopek pohlédl se zájmem. Jako vítěz všechny deklasoval, ale Mimoun prohrál se ctí. Což se mu pak, ovšem, dělo často. Zátopek finišo val před Mimounem například dvakrát na evropském“ šampionátu v roce 1950 (na tratích pět a deset kilometrů), nebo na stejných tratích za další dva roky na olympiádě.

Lepší, než medaile

„Moje štěstí bylo, že Emil nezávodil v přespolním běhu,“ usmíval se Alain Mimoun v rozhovorech. V cross country se stal mistrem světa čtyřikrát (v letech 1949, 1952, 1954 a 1956), dvakrát bral stříbro. S trochou nadsázky se dá říct, že práskl do bot a byl pryč. Lehounký, nepolapitelný…

Články, které se kariéře Alaina Mimouna věnují, označují za největší moment jeho slávy olympijský maraton v roce 1956 v Melbourne, kdy Francouz zvítězil ve svém premiérovém závodě na této trati stylem start-cíl. Panovali skoro nelidské podmínky, teploměr ukazoval šestatřicet stupňů ve stínu a Zátopek tehdy nebyl ve nejlepší formě a skončil šestý. „Čekal jsem, než Emil přiběhne,“ vzpomínal Alain Mimoun ve své knize „All that glitters is not gold“, kterou sepsal s novinářem Williamem Oscarem Johnsonem. „Řekl jsem mu – Emile, to já jsem zvítězil. A on se mnou oběhl stadion. Znamenalo to pro mě víc než medaili.“

V šedesátých letech se aktivně angažoval v politice, nikdy neustoupil ze svých zásad a choval se statečně, ačkoliv mu mnohokrát hrozily kvůli politickým názorům výrazné potíže. Postupně přestal závodit, jak přibývaly roky, naposledy se stal mistrem Francie v roce 1966, kdy mu bylo už 45 let. To ale neznamenalo, že by na běh zanevřel. Alain Momoun, největší soupeř a přítel Emila Zátopka, strávil zbytek života ve Francii – žil v Paříži, živě se zajímal o dění kolem sebe a nenechal si ujít téměř žádnou příležitost zúčastnit se závodů alespoň jako host nebo fanoušek. Za své úspěchy se stal v roce 2008 velkodůstojníkem Řádu čestné legie.[2] Mimounovo jméno nese atletický stadion ve francouzském městě Bugeat.

Zemřel 27. června 2013. Dokud měl sílu, chodil se proběhnout…

Když se rozhodl něco se sebou udělat, měl tenhle sympatický padesátník váhu přesahující 110 kG. Popoběhnout znamenalo (jak dnes s úsměvem tvrdí) ohrozit se přímo na životě.  Nevzdal nic. A dnes se nelekne ani maratonu. „Když jsem to mohl zvládnout já, zvládne to každý,“  říká odhodlaně a je jasné, že každý chlap s krizí středního věku by si na Láďu měl sehnat telefon.

V prosinci 2020, těsně před Vánoci, jsem se rozhodl udělat zásadní změnu ve svém životním stylu. Přestože jsem byl do té doby spíše gaučák, uvědomil jsem si, že v mých 55 letech je čas začít se více hýbat a dbát na své zdraví. Se svými 111 kg na váze jsem měl jasný cíl, kam chci směřovat. 

Věděl jsem, že to nebude jednoduché, ale byl jsem odhodlán se změnit. Začal jsem pracovat na své fyzické kondici, abych zhubnul a dosáhl lepšího zdraví a celkové pohody. Byl to nový začátek plný odhodlání a vůle udělat něco pro sebe. Představa lepší kondice a zdravějšího těla mě motivovala k tomu, abych vytrval a šel za svým cílem. 

Když jsem poprvé zkusil běžet, nezvládl jsem ani sto metrů. Byl jsem si jistý, že by to pro mě byla má smrt, běžet dál. Věděl jsem, že potřebuji postupně zvyšovat vzdálenost, intenzitu pohybu a tělo si musí na nový způsob života zvyknout. 

Také jsem začal se změnou svého jídelníčku a zařadil jsem pravidelnou ostrou chůzi, aby se mé tělo postupně zpevňovalo a zvykalo na větší zátěž. Věděl jsem, že mě čeká velká změna. Nikdy předtím jsem totiž nebyl sportovně založený, natož aby mě napadlo běhat. Na začátku byl každý krok bolestivý, a tak jsem si vybral pro jistotu bezpečí domova. a trénink na běžeckém pásu.

Ale v září 2021 přišel zlom. Zúčastnil jsem se kurzu „Rozběhni se z chůze“, a ten pro mě byl skutečným startovním výstřelem. Následovalo Adventní Běhání, což bylo další úspěšné pokračování mé běžecké kariery.

 Ale život mě chtěl vyzkoušet – utrpěl jsem úraz při jízdě na koloběžce. Na chvíli to vypadalo, že všechny mé snahy půjdou vniveč. Avšak můj návrat byl ve stylu,  bájného ptáka Fénixe, který vstane z popela. Jakmile jsem byl zase v kondici, bylo jasné, že mé odhodlání je silnější než kdy předtím. Už mě v mé nové cestě za lepším zdravím a kondicí nemohlo nic zastavit.

Když jsem začínal se svojí proměnou, nebyl bych si nikdy myslel, že to dokážu. Vzal bych to s úsměvem a považoval za nesmysl, kdyby mi někdo ukázal moji trenýrkovou srovnávací fotku a řekl, co všechno dokážu. Ale je to tu, a věřte nevěřte, je to moje tělo.

Dnes mohu s hrdostí říci, že jsem uběhl několik půlmaratonů, a dokonce i jeden celý maraton v září 2022. Mám za sebou také dva štafetové běhy (Labe a Morava) s úžasnou skupinou běžců, s nimiž sdílím společnou vášeň. Ačkoliv mám za sebou tyto impozantní vzdálenosti, nejbližší mému srdci zůstává pětikilometrová trasa. Tato vzdálenost pro mě má něco speciálního, je „moje“.

Ano, dnes mohu s jistotou prohlásit: JSEM BĚŽEC. A nesmírně si vážím, že tuhle radost mohu sdílet s vámi všemi. Moje srdce bije pro běh s takovou silou, jakoby se zrodila nová vášeň. A věk? Věk je opravdu jen číslo. Pokud si někdo z vás myslí, že se nemůže zlepšit kvůli věku, mám pro vás zprávu: Zlepšení je možné v jakémkoli věku! 

Ceňte si svého těla, ctěte ho, a ono se vám odmění. Ale tím nejcennějším je ten pocit radosti, který zůstává hluboko uvnitř a ta energie, kterou získáte, je něco nepopsatelného. Věřím, že každý z vás nalezne cestu k naplnění svých snů, tak jako se to povedlo mně. V mém případě se splnily mnohonásobně. Ale moje cesta ještě nekončí.

Láďa.

Jmenuji se Pavlína, a v těchto řádcích bych vám ráda podělila o svůj boj s obezitou, který mě dovedl až k vášni pro běhání. Je mi 52 let a od dětství jsem se potýkala s nadváhou. Mnohokrát jsem se pokusila bojovat s kily pomocí různých léčebných programů, několikrát jsem byla v ozdravovně na hubnutí, ale vždy jen s krátkým efektem – kila šla vždy zase nahoru.

Přestože jsem v  průběhu let vyzkoušela řadu dietních plánů, jednoho dne má váha dosáhla alarmujícího čísla – 135 kg. V červnu 2020 jsem se však rozhodla zásadně změnit svůj životní styl a přešla jsem na nízkosacharidovou dietu.Tato změna přinesla rychlé snížení mé váhy a motivovala mě
k začlenění pravidelné fyzické aktivity do mého života.

Po vánočních svátcích roku 2021 jsem udělala rozhodující krok a pořídila si eliptický trenažér. Stal se pro mě mostem k novému světu – světu běhání. Přestože jsem vždy obdivovala mou kamarádku Kačku za její běžeckou vášeň, nikdy jsem si nemyslela, že jednou budu běhat po jejím boku. Ale 3. dubna 2021 jsme společně poprvé vyrazily na 5 km běh. Ačkoliv to byla výzva a musela jsem kombinovat rychlou chůzi s během, s Kaččinou podporou jsem tu vzdálenost zdolala. Díky ní jsem pochopila, že běhání je nejen o fyzické kondici, ale také o síle ducha a podpoře komunity. 

Pokud i vy váháte, věřte, že s odhodláním a správnými lidmi kolem sebe můžete překonat jakékoli překážky a objevit radost z běhání.

Nebudu lhát, začátek byl skutečně náročný. Cítila jsem, jako by celý svět byl proti mně. 

Ale věřte mi, ten průlomový okamžik, když si uvědomíte, že to dokážete, když cítíte ten vlnící se proud endorfinů v těle a když překonáváte svoje vlastní limity s každým uběhnutým kilometrem, je zážitek, který je nesrovnatelný s čímkoli jiným. Když se pak postavím na konečnou čáru, s pocitem dokončení a úspěchu v srdci, uvědomím si, že každá kapka potu a každý moment boje stály za to. 

Takže pro všechny, kdo váháte, zda se vydat na cestu běhání: Udělejte ten první krok a nechte svým příběhem inspirovat ostatní!

Já od té doby běhám pravidelně 2x týdně, někdy častěji, podle času. Trasy se pohybují v rozmezí
5–10 km, v závislosti na počasí a mé vytíženosti.  Společně s kamarádkou jsme se zúčastnily i několika závodů. Mým prvním závodem byl ČEZ Run Tour 2022. Od té doby mám  několik dalších závodů za sebou
a doufám, že i před sebou. Na každé běžecké akci, které jsem se zúčastnila, jsem byla omámena elektrizující atmosférou a vzrušením, které mi dodávaly sílu a odhodlání jít dál. 

Každá medaile, kterou nyní mám, není jen odměnou za úsilí, ale také symbolem mého odhodlání a cesty plné výzev. 

Věřím, že i vy můžete zažít tento úžasný pocit úspěchu a hrdosti na sebe, pokud jen uděláte ten první krok a věříte ve svou cestu! Běhání se stalo nejen mou vášní, ale také lékem pro duši. Každý krok, který během svého tréninku udělám, mě uvolňuje a přináší klid. Je to úžasná forma meditace v pohybu, kdy můžu naslouchat svým myšlenkám a nechat je volně proudit. 

Když si navléknu sluchátka a vyběhnu ke svému oblíbenému jezeru Milada, ponořím se do svého vlastního světa, kde hudba rezonuje s rytmem mého srdečního tepu. Každý kilometr, který uběhnu, je triumfem a potvrzením mého vnitřního rozhodnutí starat se o své tělo a mysl. Ať už jde o hladký asfalt, lesní stezku či břeh jezera, s každým krokem se cítím svobodnější a šťastnější. 

Pokud zvažujete, zda byste měli začít běhat, neváhejte. Přinesete do svého života nejen zlepšení kondice, ale také nový způsob, jak si nadechnout život plnými doušky.

Cesta je cíl a pro mě již není cesty zpět!

„Sporttester nenosím a kilometry nepočítám,“ říká olympijská vítězka (a mnohonásobná medailistka) v běhu na lyžích Kateřina Neumannová. Jak moc jí právě běhání pomohlo v bílé stopě? A jak se chová jako fanoušek své krásné dcery Lucie, která se po mnoha letech tenisu dala na dráhu atletiky. Vybrala si rovnou jednu z nejtěžších tratí vůbec – 800 metrů.

,

Kdy ti běhání dělá radost? (s Katkou se známe dlouhé roky, proto tykání, pozn. Aut.)

Časy, kdy pro mě byl běh jenom radostí, už bohužel dávno skončily. V dobách mojí kariéry, jsem si vyběhla na 10 nebo 15 kilometrů, rozhlížela se po okolí a ani jsem se nezadýchala. To už je pryč. Dneska jsem nadšená, když mi vyjde hezký den na Šumavě, dám si ráno snídani, nikam nemusím spěchat a vyrazím směrem, kterým se mi zrovna chce. Běh je tedy pro mě spojený s takovou pohodou víkendových nebo volných dní. Obecně už mě ale víc bolí. Na Šumavě je pak výhoda, že z baráku můžu vyběhnout do 4 směrů.

Má tvé psychika vliv na to, jaký výkon od sebe očekáváš?

Nemyslím.  Tělo si pořád dobře pamatuje, jaký to je, být ve formě. To už ale samozřejmě není a ani to nemůže nastat. Ještě o něco víc než při běhání to cítím na lyžích. Vybavuji si tu rychlost, kterou jsem byla schopná vyvinout. Jak to jelo před těmi 15 lety. Teď už je to samozřejmě jiné, ale i tak se najdou chvíle, kdy to běží krásně.

Myslíš, že tělo dokáže z tréninku čerpat i po letech? 

Těch víc než 20 let tréninku si tělo určitě pamatuje a v té obecné vytrvalosti se zhoršuju opravdu pomalu. Když jsem skončila kariéru, tak během krátké doby mi kleslo třeba 20-30 % výkonnosti, které odlišují aktivního sportovce od toho špičkového. O to člověk přijde relativně rychle, to je přirozené. Ale pak strašně dlouho drželo to, co jsem měla natrénováno.  Což stačí mírně přikrmovat. Je pravda, že to sice jde pořád dolů, ale ne tak dramaticky, jako třeba u běžného člověka, který za sebou nemá minulost profesionálního sportovce. A přesto, že jsou období, kdy mám málo času na svoje sportování, tak se do uspokojivé kondice dokážu vrátit relativně rychle. Za to vděčím právě vytrvalostnímu základu. Na druhou stranu třeba běžím a vidím kopeček, horizont nebo pěknou cestu. A najednou se mi vrací ty pocity závodníka, kdy jsem v takovém úseku zrychlila, vyběhla si nahoru, zkrátka to nakopla. A to už teď nedávám, nejdu do toho. Pohybuji se na spodní hranici té bolestivé zóny, do zátěže, která vážně bolí, už nejdu. Možná párkrát do roka, když jedu s bráchou na kole, ale ne denně. Sportuji, abych se cítila dobře, pro ten pocit, udělal si radost. 

A co nějaký tréninkový plán, řídíš se podle něčeho takového?  

Ne vůbec. Začátkem léta jsem měla dovolenou a čas hodně sportovat. Dostala jsem se tím do takové příjemné kondice, kdy mě přestala bolet záda a to je pro mě důležité. Dávat si nějaké tréninkové mety to ne. Ony by hlavně byly strašně vzdálené těm, které jsem si dávala kdysi, takže podobné ambice vůbec nemám. 

Patříš do generace sportovců, která dělala věci, co si dnešní sportovci asi nedokáží představit? Nechat se zavřít někde na Zadově na X týdnů,  a být prostě jenom tam. 

Trefilas přesně hřebíček na hlavičku. Na rozdíl od dnešní generace, my jsme sportem opravdu žili, nic jiného neexistovalo. Současní mladí sportovci mimo sport chtějí být taky doma, chodit do školy, vidět se s kamarády a žít normální život. Ale to úplně nejde, pokud to má být na špičkové úrovni. Talent, schopnost vytrénovat se, a hlavně ochotu takhle žít, tu skoro nikdo nemá. A když se takový najde, tak myslím, že je skoro úspěch zaručený. 

Já na horách byla pořád. Když jsem se vrátila ze soustředění, tak jsem se zavřela na chatu. Nic mě od tréninku nevyrušovalo.  Z Písku jsem se prostě přesunula na Šumavu a brala to jako samozřejmost, že nic jiného mimo trénování nedělám. Možná mi nedošlo, že to úplně normální není, ale ku prospěchu sportu to bylo. 

Jsi fajnšmekr co se týče sportovního vybavení  – bot, oblečení? 

Užívám si to, že už nejsem vázaná jen na jednu značku. A to neříkám, že něco bylo dobrý, nebo špatný. My ty věci fasovali. Samozřejmě to, v jakých byla kolekce barvách nebo designu, s tím jsme nemohli nic dělat. Výběr značek byl o tom, s kým měl svaz lyžařů podepsanou smlouvu. Dneska mám něco jiného na běhání, něco jiného na ski alpy, něco jiného na sjezdovky nebo na kolo.  

Mám možnost koupit si, co se mi líbí, něco samozřejmě pořád dostávám. S botami na běh to mám trochu obtížnější. Už při závodění jsem měla problémy s úpony na patní kosti, s achilovkami. Důvodem byla propadlá klenba na chodidle. Řešili jsme to s Pavlem Kolářem a hledali nějakou pomůcku, aby se ty problémy pořád nevracely. Dlouho jsme pak zkoušeli vložky do bot, a to nakonec pomohlo. 

Tyhle vložky si nechávám dodnes dělat u Jakuba Suzána tady v Praze ve studiu zdravého obouvání. On byl tenkrát velmi mladý, začínal a hledal řešení pro lidi s hendikepem. Já byla vlastně první sportovec, který se na něho obrátil. Dnes pomáhá mnoha dalším závodníkům a sportovcům. 

Já tedy potřebuji hlubší botu s pevným skeletem, do které dostanu právě tu vložku na míru. A oblíbila jsem si boty Asics nimbus, ty si opakovaně kupuji. Jsou určeny spíš pro objemový trénink a vyhovují terénům, které běhám. To jsou převážně hliněné nebo lesní cesty. 

Kam jít běhat na tvojí milované Šumavě? 

Šumava má neskutečné množství možností, kam jít běhat. Středotraťaři a vytrvalci tu jsou hodně spokojeni. Já běhám po širších cestách třeba ve směru Zlatá studna, Horská Kvilda, někdy zase ve směru na Popelnou. Prostě, kam zrovna mám chuť.

Tvoje nohy tě donesly leckam, hýčkáš je? 

Ne, já jsem sama na sebe flink, a určitě bych udělala dobře, kdybych chodila třeba na nějaké fyzioterapie. Maximálně si v létě dojdu na pedikúru, když vystavuju nohy do sandálu, ale že bych o sebe nějak přehnaně pečovala, to teda ne. 

Máš parťáky na sport? Může vůbec bývalá špičková závodnice jít s někým běhat? 

Při 90 % svého sportování jsem sama. Zvykla jsem si na to a je to pro mě úplně v pohodě. Když se na běžkách na mě někdo snaží zavěsit, tak mám pocit, že musím ujet. Nestojím o to, aby se na mě někdo testoval.  

Běhám hlavně sama, občas se s někým domluvím na kolo, třeba se starším bráchou. S dcerou Luckou se moc nepotkáváme, hlavně co do délky trasy. Je atletka a připravuje se na osmistovku, takže její tréninky jsou spíš do kvality a rychlosti. V zimě spolu jdeme na běžky, tam je ona pomalejší než já. A občas třeba jedu na kole, když ona běží na vytrvalost. 

Dcera Lucka hrála tenis, toho nechala a teď běhá.
Jak jsi tenhle přechod ze sportu na sport viděla ty?  

Já byla strůjcem, tohohle procesu. Na dceři jsem viděla, že není kvůli sportu šťastná. Tenis na jednu stranu milovala, ale pak z důvodů zdravotních i jiných se její sen začal rozplývat. A právě já nadhodila tu variantu, že změna není od věci. A s odstupem času je vidět, že jí běhání typově sedlo daleko líp než tenis. 

Proč zvolila zrovna běh na 800 m? 

V běhu byla dobrá od dětství a šlo jí to i při tenisu. Ale běhání na kurtu je zcela jiné než to atletické. Bylo jasné, že sprinterka z ní nebude, běhala tedy 400 metrů a 200 metrů a pak se našla v té osmistovce. Je to trať, kde se toho hodně děje, to jí sedlo. 

Jak se cítíš coby fanoušek svojí dcery? 

Teď skvěle. Vydržet u tenisu třeba dvou a půl hodinový zápas a podporovat dceru, když se může cokoliv i chvíli před koncem změnit, nebylo snadné. Fandění u atletiky si ale vyloženě užívám. 

Ty sama používáš nějaké běžecké aplikace,  měříš si rychlost, trasu? 

Vůbec ne. Od té doby, co jsem skončila se sportem, nepoužívám ani sporttester. Za tu dobu jsem si ho vzala párkrát, abych zjistila, jak na tom jsem tepově. Znám svoje tělo, to je pro mě ukazatel. Ani na kole nemám počítadlo kilometrů. 

Stačí mi, že vím, že jsem jezdila 3 hodiny. Sledovat svoje výkony přes aplikace to ne. Nejsem zrovna fanoušek technologií. Když jdu běhat, tak nemám většinou ani naplánované, zda poběžím 10 nebo 15 kilometrů. Běžím tak, jak to cítím a co mi dělá radost. 

A co cíle? Řekneš si třeba, teď se připravím na půlmaraton? 

Ne. Mám za sebou účast v běžeckých závodech, které měly spojitost s oslavou mého kulatého jubilea. Takže jsem narozeniny prožila oslavou sportu.

Jak moc jsi ženou v běhu? Když to vezmeme jako životní tempo. 

Hodně. Jsou období v roce, která se nedají úplně naplánovat, někdy je to docela rychlý, jindy naštěstí volnější. Práce mám každopádně hodně. Teď sedíme na půdě armádního sportovního centra Dukly, v létě se pravidelně podílím na Lipno sport festivalu a do toho mám penzion na Šumavě. 

Když mi pak v pátek končí pracovní týden, tak se chystám zase na jiný druh vytížení. Starám se o penzion a řeším manažerské věci, opravy, objednávky. Čímž jsem přišla o volné víkendy a táhnou mě tam hlavně povinnosti, takže jsem pořád v tempu. Ale nestěžuju si. Ráda si sednu k dobrému červenému vínu,
k dobrému sportu v televizi a dokážu si udělat pohodu. Na druhou stranu neumím nechat zajímavé pracovní příležitosti ležet na zemi.