0.00Kč

Žádné produkty v košíku.

Tomáš Svoboda: S bráchou jsme si stále blíž

Sdílej článek:

Date:

Bratry Svobodovy od sebe rozeznávají jen jejich skuteční „znalci“ – rodina a nejbližší přátelé. Jinak jsou Tomáš a David jako jednovaječná dvojčata prakticky k nerozeznání. Jeden je skvělým triatlonistou a kvadriatlonistou, druhý má zlatou medaili z olympiády. Pracují i sportují spolu.
Naší redakci poskytl Tomáš exklusivní rozhovor. 

původní článek v časopisu

Originální článek včetně grafiky a videa najdete

Dá se vůbec projekt Kalokagathia Aliance představit čtenářům v kostce? Co je jeho cílem a na jakých stavíte principech?

Chceme vytvořit podmínky pro co nejlepší spolupráci (alianci) žáků-sportovců, jejich trenérů, učitelů a rodičů ve snaze naplňovat starověký (a pravděpodobně už pravěký) výchovně-vzdělávací princip a životní filozofii Kalokagathia. Hlavním úkolem je otevřít pro tento účel inovativní sportovní základní školu. Projekt stavíme na principiálním souladu a důrazu na zdraví, všestrannost, efektivitu, optimální prostředí a výchovu v duchu fair – play s přesahem ze sportu i do života celkově.  Multisportovní tým se stejným názvem už existuje. Je to samostatný projekt, ale je součástí jedné strategie.

Asi bude nutné popovídat zvlášť o týmů a zvlášť o škole… obojí je velmi zajímavé.

Posláním týmu je propagovat myšlenku (a krkolomný název) školy a spojovat pro jednorázové akce sportovce z domácí špičky z různých sportovních odvětví. Doufáme
a věříme, že v budoucnosti bude v týmu závodit co největší počet absolventů naší školy, kteří na to budou mít kvalitu a že podmínky pro členy se budou postupně profesionalizovat. Partnery a sponzory průběžně hledáme.

Jak získáváte kolegy do týmu? Podle jakého klíče vybíráte akce, kterých se pak tým zúčastní?

Cílem je sestavit pro každou akci tým s potenciálem na přední umístění, což se zatím vždy podařilo. Kromě jednoho druhého a jednoho třetího místa jsme byli vždy první . Když odhlédnu od výkonnostní stránky, tak možná ještě důležitějším kritériem pro výběr členů je lidská stránka. Chceme, aby členové byli pro naše žáky příkladnými sportovci, kterým budou rádi fandit a stanou se jejich vzory i mimo sport. Prakticky tým sestavuji z lidí, které znám nebo mi je moji známí doporučí. Několik opravdu vynikajících sportovců dokonce projevilo zájem s námi závodit sami od sebe, čehož si moc vážíme a snad postupně najdeme akci a termín, kdy to bude možné. Protože škola bude multisportovní, tak i pro tým vybíráme primárně multisportovní akce. Dařilo se nám ale i na čistě běžeckých akcích jako je Vltavarun, RunBerounkaRun nebo český pohár v týmovém běhu. Vše se týmu podařilo vyhrát dokonce v traťových rekordech. I tyhle týmy ale byly složeny z reprezentantů různých sportů (triatlon, pětiboj, běh, běh na lyžích, cyklistika, atd..). Je skvělé když něco zažijete s lidmi z různých odvětví, se kterými se ve svých disciplínách normálně nepotkáte.

Věřím, že se s týmovými kolegy inspirujete navzájem. Co se snažíte ostatním dát a co naopak si vzít?

Určitě je pro nás ctí, když s námi závodí vynikající sportovci. To samo o sobě je pro nás všechny odměnou. Panuje pohodová atmosféra a zároveň i týmový duch a 100% nasazení. Členům nabízíme netradiční sportovní zážitky v týmu, ve skvělé partě a s velkou šancí na úspěch. V podstatě to bereme jako službu pro členy, aby nemuseli nic zařizovat, nic platit a pokud možno měli skvělý zážitek, díky kterému nám pak rádi doporučí další sportovce. I pořadatelé jsou rádi za zajímavé sportovce na jejich akci, což mohou využít pro PR závodu a často nás i zvou.

Říkám si, že to může být vítaná změna, fungovat například ve štafetě, když jsou některé sporty, kterým se věnujete, tak trochu… osamělé. Užíváte si týmového ducha?

Je to moc fajn. Sportovci obecně mají rádi štafetové závody a odpovědnost za ostatní členy Vám nedovolí nic vypustit. Sdílená radost se pak násobí a případné zklamání se dělí. Efekt multisportu to vše násobí ještě jednou. Nejen amatérští sportovci to mají rádi. Například i Olympijské hry jsou skvělou a oblíbenou společenskou akcí z toho důvod u, že jste v národním týmu se všemi dalšími sporty. A všichni si navzájem fandí. V rámci jednotlivých reprezentací se to ne vždy daří a v některých týmech, které spolu tráví velkou část sezóny už může být i trochu „ponorka“.

Projekt školy, ve které by sportující děti měly možnost skloubit vzdělávání s vrcholovým tréninkem se nezdá úplně nový – o něco takového se již snažily například specializované hokejové, fotbalové nebo atletické třídy… V čem je váš projekt jiný?

Myšlenka určitě není nová. Ani v kontextu staletí a tisíciletí. Provedení je ale už často různé. My sami jsme absolventi sportovní plavecké třídy na ZŠ a já i na gymnáziu. Praxe je taková, že nějaká škola otevře sportovní třídu, pro kterou trochu upraví rozvrh hodin kvůli ranním tréninkům. Sportovní část zajišťuje sportovní klub zaměřený na jeden sport a výuka probíhá normálně. Takže vlastně kromě toho, že chodíte se svými kamarády zároveň do klubu a zároveň do školy a jste si díky tomu nesrovnatelně bližší než jiní spolužáci nebo sportovci, to žádné výhody nepřináší. Škola se často přetahuje se sportem o čas a nasazení žáků. Děti se příliš brzy specializují na jednu činnost, která se pro většinu nehodí a pak skončí úplně. Část žáků švindluje v tréninku, část zanedbává víc školu…Momentálně cítíme, že je čas na významný kvalitativní posun ve skloubení obojího. Co já vím, tak sportovci na „normálních školách“, kteří si domluvili s vedením individuální plány, měli často mnohem lepší podmínky pro sport i pro učení než žáci
v běžných sportovkách.

Když si vzpomenete na vlastní školní docházku – na základce nebo na střední škole – s čím jste se nejčastěji potýkal ohledně možností sladit sport a výuku vy sám? Co přesně nechcete, aby se dnešním dětem dělo?

Tak kvalitu a efektivitu výuky v devadesátých a nultých letech považuju obecně za naprosto katastrofální.
A to přesto, že obě školy, do kterých jsem chodil byly považovány za nadprůměrné. Drtivá většina času strávená ve škole byla naprosto k ničemu. Cestování na vzdálené tréninky na různých sportovištích hromadnou pražskou dopravou před a po vyučování bylo také velmi neefektivní a únavné. To, že některé soudružky nechápaly, že dva týdny před mistrovstvím republiky mě nějaký test z přírodopisu nezajímá, bylo ve sportovní třídě také „zajímavé“. To vše by se dalo i nějak vydržet, ale poznámky obtloustlých soudružek, že sport je k ničemu a stejně nás to živit nebude (jako kdyby ony měly být nějakým příkladem) jsem si bral osobně a považuju to za malé „zločiny“.

Setkal jste se během své kariéry na některé úrovni s přístupem k tréninku (byť by se třeba jednalo o jeden trenérský vzor), který se Vašemu dnešnímu pojetí starořecké filozofie rovnováhy těla a duše blížil?

V podstatě hned v počátcích. Od třetí do páté třídy jsme se učili a cvičili tradiční karate Shotokan. Tehdejší naši mistři kladli důraz i na duchovní stránku věci. A několik citátů, jejichž autorem byl zakladatel karate Gičin Funakoši mě určitě ovlivnilo a brali jsme cvičení jako životní cestu karate-dó. „Zdokonalujete-li se v jakémkoli umění, musíte klást důraz na rozvoj těla i mysli“ byl třeba jedním z nich. Soutěže vůbec nebyly hlavním cílem přípravy. Byli jsme za celou dobu jen na několika a obvykle jsme uspěli
i bez nějaké cílené snahy.

Jak se utvářela vaše soukromá vnitřní cesta k těmto ideálům? A proč by si o kalokagathii měl alespoň něco zjistit každý z nás?

Bral jsem to jako samozřejmost „odjakživa“. Cesta k ideálu byla nevědomá. Jako mi připadala nereálná představa, že by se někdo nevzdělával (to snad ani nejde) a jen trénoval nějakou sportovní disciplínu, tak úplně stejně zvrácené by mi připadalo „jen chodit do školy“, nehýbat se a nesportovat. Přitom to mnoho dětí i dospělých považuje za normální. To je naprosto šílené ze spousty důvodů. Tělo ovlivňuje duševní kondici a mentální stránku velmi významně a stejně tak to platí obráceně. Není v žádném případě v pořádku a zdravé věnovat se jen jedné z těchto stránek. Napříč historií lidstva byl tento ideál nejvyšším cílem, jeho naplnění oddělovalo aristokracii od zbytku populace. Není snad žádná civilizace bez významných osobností, které by rovnováhu těla, duše a mysli neadorovali. V Evropě třeba Coubertin, Tyrš, Komenský, Rousseau nebo antičtí filozofové jako Aristoteles. V životě můžou být období, kdy se zdá velmi těžké nezanedbávat svou tělesnou stránku, ale znalost její důležitosti mi pomohla to nikdy nevzdat nebo jen krátce a dočasně. Chceme vytvořit prostředí, ve kterém to bude snazší.

Téma je mimořádně aktuální, stále častěji se objevují názory odborníků, že se mnoho dětí ke sportu po dvou letech covidových omezení vůbec nevrátí nebo nedokážou svými výkony navázat na dobu před covidem. Že náš čeká epidemie dětské obezity apod. Sledujete tyto názory a co o tom sám soudíte?

Děti se ke sportu vrátí, když budou chtít. Ale pokud jsou v klíčovém věku vývinu (zlatý věk motoriky cca 8-12 let) už výpadek nikdy nedoženou. To některým může zavřít dveře k významnému výkonnostnímu růstu v budoucnosti, pokud se o něj budou snažit. Mnohem snazší je udržet děti aktivní, pokud je pohyb neoddiskutovatelnou a samozřejmou součástí denního režimu. Pokud z toho vypadnou a zlenivějí, bude návrat těžší a část dětí odradí. Dospělí to někdy bagatelizují, ale rok a půl je v životě dětí opravdu velmi významná doba vývoje. Není to jen o tom, že pár kilo přiberou a až znovu začnou, tak to prostě zase vyběhají. Bohužel. Ale celkově jsem optimista, hloupé zákazy se naštěstí často obcházejí a tento je jedním z nich. Ale štěstí nebo smůla na rodiče a sportovní kluby v tomto směru prohloubí mezi dětmi rozdíly.

Kde má celý projekt Kalokagathia samotný začátek, odkud vzešel nápad a jak se vyvíjel?

Spolupracoval jsem s jednou zajímavou a úspěšnou alternativní školou v Dolních Břežanech, která vznikla v roce 2010 a já jsem se tam dostal v roce 2011. Škola postupně rozšiřovala areál včetně výstavby vlastního bazénu. Po pár letech, kdy jsem tam učil plavání a nějaké sportovní aktivity, jsem začal uvažovat
o tom, jak by se to dalo ideálně pro sportovce využít. A práce na ideálním konceptu mě nakonec dovedla k rozhodnutí, snažit se o založení vlastní školy. Úspěch školy DaVinci mě určitě inspiroval.

S bratrem jste vyrůstal, sportoval a nyní i podnikáte. Co z toho bylo nejtěžší? V čem je vám blízký bratrský vztah nejvíc užitečný a v čem naopak třeba i na škodu?

Sportovně i studijně jsme se rozdělili v šestnácti ve druháku na gymplu. Strávili jsme spolu dost času. Po tom, co jsme se rozdělili, začali  jsme čerpat ze zkušeností toho druhého, to je vynikající. Prostě se zlepšujete a dozvídáte se díky cestě toho druhého i mnoho o sobě. Myslím, že vztah máme velice pevný a s věkem je to čím dál pevnější. Ale pracujeme na tom. Nic není zadarmo. Stojí to za to. Brácha je super i když mě některé jeho vlastnosti pěkně vytáčí .

Ačkoliv jste si velmi podobní, je dost nasnadě, že nejste stejní. V čem se nejvíce lišíte a v čem naopak shodujete – ať se to týká povahy, talentu k pohybu, čehokoliv, co vás napadne.

Brácha chodí pozdě spát a v dopoledních časech je „nepoužitelnej“, já naopak. Jinak se lišíme v přístupu k různým věcem. Třeba k jídlu, k penězům, k ženám, v rychlosti rozhodování, chybování, atd. …všechno je naruby . 

Vlastně jsem teď trochu paparazzi – co vy byste nedal z moderního pětiboje a on například z kvadriatlonu?

Vše je otázka tréninku a vím, že bych se naučil dobře všechny disciplíny pětiboje. Střelbu mě naučil sám brácha, na koni prakticky nejezdím, ale bavilo by mě to. Základ k šermu mám z karate stejně jako brácha
a i tam bych byl silný. Plavání a běh v pohodě. Brácha by triatlon taky zvládnul velice dobře. Na úrovni reprezentace zcela nepochybně. Ale jestli myslíte hned zítra „z fleku“ do závodu, tak já bych určitě pětibojařskou soutěží neprošel a brácha by vícehodinový vytrvalostní závod určitě nevydržel. 

Kde jste byl a co jste dělal, když Váš bratr vyhrál zlatou olympijskou medaili?

Letěl jsem se podívat přímo do Londýna a sledoval jsem to na místě. Magický zážitek.

Je v rodině nějaký medailový oslavný rituál?

A víte, že ani ne. 

A vůbec… po kom jste zdědili tak úžasné vlohy pro pohyb?

Po tátovi. A oba dědové měli „velmi tuhej kořínek“.

Dokážete nechat projekt „za dveřmi“, když míříte například na rodinnou oslavu?

Určitě ano, dokážeme se od toho oprostit, neřešíme to všude a se všemi.

Přemýšlím i o tom, jak musí být vaši rodiče pyšní na to, že trávíte čas i podnikáte spolu. Nepletu se?

To nevím. Pýcha tam asi není. Táta je v pohodě tak nějak pořád stejně. Máma asi moc radost nemá, když držíme při sobě, protože se s ničím moc nechytá a hraje druhý housle. Ale to je myslím v pořádku.

Jak vypadal závod, kdy jste si sáhl na dno svých sil – ať už psychických nebo fyzických a co jste se v té situaci sám o sobě dozvěděl?

To byl asi můj první Ironman v Boltonu. Ten rok jsem dělal státnice. Skoro vůbec jsem netrénoval a dostal jsem nějakou odměnu od prarodičů a rodičů k promoci. Tak jsem si zaplatil startovné a letenku do Anglie a oslavil to dokončeným Ironmanem. Byl jsem asi 120. a na těžké trati jsem strávil přes jedenáct hodin. Po doběhu jsem byl přesvědčený, že dokážu cokoliv. Neskutečná euforie. Pak jsem měl i další silné zážitky třeba z MS ve swimrunu (75km plavecko-běžecký závod přes 29 ostrovů v souostroví u Stockholmu) nebo vyhrané MS v dlouhém kvadriatlonu. Několikadenní etapové adventure závody v Číně.

Jste mnohonásobným šampionem v různých sportech. Necháte nás nahlédnout do vašeho tréninkového plánu? Jaký objem například naběháte v rámci roku? 

To je smutná otázka, teď už skoro vůbec neběhám kvůli zranění, ale jinak je to mezi 50-100km týdně
v přípravném období. V sezóně 50 – 80 km, ale ve větší kvalitě. Doufám, že už brzo zase začnu.

Liší se běžecká příprava na různé sporty a jak? Nebo – což si nemyslím, ale možná to tak je – zkrátka vezmete, co jste naběhal a „použijete“ to na konkrétní typ závodu?

Příprava by se měla lišit, ale protože kombinuju mnoho různých vytrvalostních vícebojů a různé vzdálenosti od závodů v délce trvání v nižších desítkách minut (biathle a aquathlon) až po mnohahodinové závody (swimrun, kvadriatlon, triatlon) v rámci jedné sezóny, tak z objemového základu v různých intenzitách se na konkrétní závod připravuji a „ladím“ cca 14 dní před startem. Důležitým faktorem je rozplánování sezóny tak, aby se to moc netlouklo, ale ne vždy to jde.

Kudy vede vaše oblíbená běžecká trasa?

V Divoké Šárce mám oblíbený asi 16km okruh. Start z Julisky. Nejvícekrát jsem asi odběhnul desítku v Krčském lese.

Jak důležité je pro sportovce vašeho zatížení dobře se vyspat? 

„Postelová problematika“ je v životě důležitá . Partnerem týmu Kalokagathia je Hilding Anders a matrace Tropico, jestli to tedy můžu takto přímo napsat. A jejich produkty určitě využívám. Je to velmi důležité, protože „odpočinek dělá mistra“ a zničit se na tréninku je jen polovina práce. Regenerace a odpočinek je pro adaptaci na zátěž stejně důležitá fáze jako samotný trénink. Což mnoho sportovců ani neví, nebo si prostě regeneraci nemůžou dostatečně dopřávat. Spánek jako pasivní forma regenerace je moje nejoblíbenější fáze.

Tento obsah je určen pouze pro předplatitele

Pro odemknutí tohoto obsahu si prosím kupte PREMIOVÉ ČLENSTVÍ v sekci předplatné.
Vaše e-mailová adresa je 100% chráněna před spamem!
Štěpán Běžec
Štěpán Běžechttps://www.bezec.eu
Tento článek je dílem redakce on line magazínu Běžec Benefit +
spot_imgspot_img

V časopisu take najdete:

Newsletter každé pondělí

Podobné články
běžec plus

Policie Modrava v běhu

Oblíbený kriminální seriál Policie Modrava se odehrává v horském...

Zdravé recepty pro běžce

Jídlo a především vhodně nutričně poskládané jídlo, z čerstvých...

Trénink začíná v kuchyni aneb proč je pro běžce důležitá výživa?

Stalo se vám někdy, že jste poctivě trénovali na...

Když kalorie není prostě jen kalorie

Jsem ji jistý, že jste už mnohokrát slyšeli tvrzení,...