Úvaha Běžce Plus: Strachy, deprese, úzkosti – nejčastější důvod proč začínáme běhat.

Black and white portrait of a sports man in the locker room

Hele dneska byl hodně hustej den, všechno marný, fakt na ho*no. V práci nervy a stres. Partnerka se proměnila v běsnícího šéfa, takže další nervy a stres. Bolela mě z toho hlava, a když přetekla má hranice trpělivosti, protože žena pořád mlela tu svou, vstal jsem a šel si ty dnešní sra*ky vyběhat. Stačilo pár km a cítil jsem se najednou úplně v jiné realitě. Mozek se mi okysličil, ta těžkopádnost pohybu prvních minut zmizela. Přestalo mě píchat v boku a všechno mi začalo být tak nějak volné. Prostě 10 minut běhu a já si připadal jako v jiném vesmíru. Cítil jsem se jako bych se vznášel. Takový pocit svobody, klidu a hlavně jsem si ten běh opravdu užíval. Fakt pohoda a žádnej pot. Já normálně v ten okamžik cítil, jak ze mě srší energie. Tak málo stačí, aby se člověk cítil šťastný. Chápeš? Už ti je jasný proč každý den běhám? Protože díky tomu jsem aspoň chvilku v pohodě a happy. Vyplavujou se mi ty endorfiny a zároveň se držím v kondici. Měl bys taky trochu začít s tím okysličováním. Přidej se někdy ke mě a pak můžem klidně zajít na pivko. Hele hlavně na pohodu, žádný závodění…

Podobné příběhy slyším roky a vždy jsem chtěl na to odpovědět “A teď tu o Červené karkulce, prosím…”, ale nějak jsem buď neměl odvahu říct, co si myslím, nebo jsem snad nechtěl někomu kazit radost. Slyšel jsem je přitom od stovek běžců, různé kvality a úrovně. Jedna je jako druhá. Je pravda, že někteří, které jsem znal déle a lépe, časem přešli na jiný tón a začali říkat jiné věci, které ovšem neměli odvahu napsat na tu svoji facebookovou zeď. V podstatě, když se na to člověk podívá, mohla by se nazvat zdí nářků zahalených do hávu štěstí a radosti. 

Přijde mi to jako tajná množírna na štěstí, o které každý mluví. Ale je to vůbec tak? Neopakují lidé nějakou mantru? Zamyslel se někdo nad tím? Vždyť kam se podíváš, všude čteš o tom, jak běhat. Jak běhal člověk neandrtálský a jak běháš ty. Jsou popsány tuny papíru a množství virtuálních stránek na téma jak máš běhat. Nikde jsem přitom v takovém rozsahu a množství nečetl odpověď na klasické nevinné dětské “Mami a proč člověk běhá?” 

Po tom všem co jsem slyšel si říkám, že něco dělám špatně a něco jinak. Běhám hodně přes 30 let s menšími či většími přestávkami. Jediné, co se mi za tu dobu vyvalilo, bylo břicho, pak jsem se jeden čas nepohodl s nožní klenbou a jindy zase s achilovkou, dvakrát mi prdlo lýtko a jednou jsem nedoběhl ani do křoví…, ale výron štěstí ani omylem. Možná jsem emočně plochý jedinec, nebo naopak permanentně šťastný, bohužel, rozhodně jiný.

Žádná záplava pokojného klidu a pohody při běhu nikdy nebyla. Ano, tu jsem se kochal pohledem z kopců, tu fascinovaně díval na srny, nebo poslouchal zpěv ptáků v korunách stromů a bylo to super. Myslím, a doufám že najdu hodně z vás, co by se mnou mohli souhlasit, měl bych totiž stejné pocity krásy a pohody i jako turista s batůžkem na zádech a dřevěnou holí plnou odznaků. Takže tu emoci nemohu přisuzovat pohybu zvaný běh… Nevzdával jsem to, a když jsem si přečetl knížku autora Haruki Murakami, okamžitě jsem se v tom našel a chtěl jsem to zažít taky. Chtěl jsem zažít to, co on tam píše, a proto jsem jako on běžel svůj první ultra, abych ty návaly štěstí a radosti zažil. Nevím jak vy, ale zhruba okolo 90.km jsem si pravidelně začal nadávat a ty slova zde ani nedokážu napsat. Myslím, že nejslušnější bylo “Ty debile proč to děláš, už kurva jen kousek, je to do prdele jen 10k jako na nádraží do Klánovic a zpátky…” Několikrát na 96.k – 98.k jsem brečel jako malý kluk, co mu vzali hračky. Naposledyzhrubas  před 4 lety v Plzni na MR na 100k. Ano brečel jsem, nikoli štěstím, ale bolestí a zoufalstvím. Nebýt tam tehdy má partnerka asi bych to vzdal… a ty mršky endorfiny, které měli přijít nikde… 

Nevím, ale myslím si, že je to jako s kávou. Jsem znám tím, že piji neslazeného turka. Kdykoli a kdekoli si ho dám. A chuťově je to pořád jen ten samý turek. Je jedno, zda ho piju doma, na schůzce, na pracovním obědě nebo na návštěvě. Nepoznám zásadní rozdíl. Jó, když mi někdo to kafe pořádně osladí, tak hned zbystřím, mé chuťové pohárky poznají změnu, to je jiný sladký turek. Možná vám uniká souvislost. Dosaďte si místo turka spokojenost, pohodu, vyrovnanost a štěstí. Když máte tyto emoce ve svém soukromém a pracovním životě, tak je mi záhadou, jak ty samé emoce lze rozpoznat sólo při běhu… Vždy je jedno zda piju neslazené kafe doma, v práci, či u své milé… Z toho mi plyne jedno velice smutné poučení. Pokud běžím a při běhu tyto emoce pociťuji, je to to oslazené kafe. Pak to znamená, že v mém soukromém životě je něco špatně a stejně, jako ten pán z rozhovoru, nejsem šťastný, žiju v permanentním stresu, depresi, zklamání, a právě ten běh mi umožňuje zapomenout, odpoutat se a být chvíli sám sebou a bez stresů okolí. Při běhu se tak cítím šťastný, protože v životě šťastný nejsem, protože kdybych byl, nemohl bych poznat ten rozdíl. Ale nezoufejte, určitě se pletu a štěstí vyprodukované endorfiny je jistě kvalitativně jiná emoce štěstí, než v běžném životě. “Problém je, že funkce endorfinu není navozovat štěstí, ale zamaskovat fyzickou bolest a oblbnout tělo. Je to nejsilnější přírodní opiát, který je 100x silnější neš morfin.”

Pokud jsem v centru, běhám podle Vltavy směrem k Troji, je to krásné rovné místo, kde potkávám vždy alespoň několik běžců, co s během začínají. Dívám se do jejich leckdy bolestí zakřivené tváře, sleduji jejich tupý pohled směřující do země dva metry před sebe. Slyším, jak hluboce dýchají, potí se a přímo z nich vyzařuje, jak se cítí trapně. Často můj pozdrav berou jako úšklebek a mlčí nebo nemají sílu na odpověď… Ale běží a to je dobře a paradoxně právě oni si zaslouží moji obrovskou úctu, respekt a jsou pro mě běžci co si tooto označení protrpí. Neboť sám jsem byl 116 kg vážící tlusté prase a vím, jaké utrpení a ponížení jsem prožíval, když mě předběhl kdokoli. Dokonce, i když šel stařec s holí kolem a já objímal strom a prosil boha o trochu síly a důstojnosti. 

Dám ruku do ohně, že skoro každý, kdo s během začínal, kdo během hubnul, kdo při běhu funěl a plížil se pomalu vpřed, tak v ten okamžik ten pohyb nenáviděl, sobě si nadával a toužil po tom, aby už byl doma, nebo aby nastal konec světa. A když došel zničený domů a otevřel dveře, nahodil úsměv a na dotaz “Jak se ti běželo lásko?” pohotově odpověděl “Skvěle, byl jsem o minutu rychlejší a uběhl jsem zase až k té poslední lavičce… Příště to dám dvakrát.” 

Ta jasně zakřivená tvář míjejících běžců mluví o štěstí a pohodě jen u sebemrskačů, kteří vyznávají bolest a dočasný pocit marnosti. Na druhou stranu je krásné, že když vás míjí, po jejich tváři proběhne daleko rychleji, než jejich vlastní běh, lehký náznak úsměvu. Jako kdyby říkali “V pohodě kámo, já si to užívám, jsem ready, jen nemohu dýchat, píchá mě v boku, potím se jako prase, bolí mi kolena a kyčle, ale já to dám, protože jsem šťastný…” 

Po tom, co jejich utrpení skončí, nebo v okamžiku, kdy se potřebují zastavit, aby zachovali životní funkce (vzpomínám si na to velice živě, moje byla jedna konkrétní lavička v obře Hvězda), uklidní se jim tep a dech, otřou si čelo… A pak přijde ten okamžik, kvůli kterému existují sociální sítě, pak přijde ta odměna. Vytáhnou mobil a udělají cvak s úsměvem a ještě jednu koketní a běží dál se šťastnýma běžeckýma fotkama v kapse… A vlastně ano, věřím tomu, že v ten okamžik, kdy mačkají spoušť, je spousta začínajících běžců, a nejen jich, opravdu šťastných. Protože jsou v očekávání odměny. 

A po tomto dlouhém, upřímném až hnusném úvodu, který je ale hodně blízko realitě se řítíme k odpovědi na otázku jednoho malého chlapečka: “Maminko, proč tatínek vlastně běhá? On ho někdo honí? On něco udělal a bude bit?”

Je už s podivem, že tak malé dítě pochopilo evoluční a emoční podstatu běhu hned. Stačil mu jediný pohled a ztotožnění s tím, co udělá on pokud má strach a utíká před predátorem (rozhněvaným tatínkem). Prostě udělá to jediné, co umí, pokusí se utéct. 

DIky našemu bystrému chlapečkovi došel jsem k závěru, že vlastně všichni před něčím utíkáme, něčeho se bojíme. Naprostá většina začala běhat jen proto, aby zahnala své démony. 

Vlastně jsem se zamyslel nad tím, jak snadno přejímáme jednoduchá hesla, fráze, mantry. Jak se s nima ztotožníme a bereme je za své. A pak nadáváme kolem sebe, že lidi jsou jako stádo ovcí. A jaká, že je ta naše nejčastější fráze? Běhám pro radost, na pohodu a pocit štěstí. Ale jak to ve skutečnosti je? 

Myslím si, a sám si na to pamatuji, že začínající běžci a pak především ti s velkou nadváhou, to mají strašný, myslím, že to mají dokonce příšerný. S pomocí selského rozumu každému musí dojít, jak při tom plouživém běhu trpí především oni, pak jejich tělo a nakonec jejich duše. Věřte mi, je to hrozný, trapný, ponižující. Jen člověk mimo naši realitu může říct, že si běh užíval. Naopak trpěl jako zvíře. 

Většina normálních lidí, co má nadváhu, i když to málokdo z nich přizná, jsou nešťastní. Chtěli by mít tělo jako Jarka nebo Petr, ale nemají ho. Jejich osobní život by mohl být daleko lepší, jejich okruh známých by mohl být úplně jiný a především by nemuseli vypadat tak staře a i zdraví by bylo podstatně lepší. Ti, co vám odpoví “Mě to nevadí já jsem spokojená/spokojený”, prohlašují tu nejupřímnější obranou lež, jakou lze vymyslet. Prostě rezignovali. Pak existují lidé, co najdou důvod kousnout všechno ponížení, trapnost, bolest, pohledy ostatních a komentáře jiných. Jdou do toho, vydrží a dokážou to. Paradoxně tomu pomáháme všichni, kdo jejich příspěvku dáme like. Jsme jejich neviditelná armáda fanoušků, lidí co je poplácají po zádech, napíšou lichotivý komentář nebo jim sdělí něco, co v reálném životě skoro neslyší: “Jsi borec, jsi jednička, klobouček před tebou, máš můj obdiv, sleduji tě…“ Dělejme to, dávejme LIKE a plácejme po zádech, protože tito lidé si to opravdu zaslouží.

My, co běháme dlouho, nám to nedochází, ale my jsme ta hybná síla, co umožňuje ostatním porazit jejich démony, protože jsme jejich motivace, jejich odměna. Jsme síla, která jim s každým like teče do žil a jsme jejich bič, kdyby to nedali. Jsme tábor dobra pro lidi, kteří nemají ve svém širokém okolí tolik podpory, takže ji hledají zde a my jim jí dáváme. Když píšou, že jsou na sebe hrdí, jsou protože to dokázali. Ale endorfiny štěstí s tím nemají nic společného. Tato skupina lidí běhá proto, aby si de facto zachránila život. Jejich démon, co je pronásleduje, je cukrovka, infarkt, impotence, ztráta partnera… Prostě se bojí o své zdraví a proto přistoupili k něčemu, co dnes vlastně nenávidí, neboť jim to způsobuje bolest, ale co milují, protože jim to zároveň dalo množství kamarádů a povzbuzení na Facebooku. 

Zamysleme se nad frází běhám na pocit, na pohodu. To znamená, že nesleduji tep, čas mě nezajímá, protože běhám pro sebe. Je to krásná představa a fráze, ale myslím, že málokdo z nás podobné lidi zná. Ten, kdo takhle běhá, neběhá s aplikací v mobilu nebo s hodinkama. Je to neznámý běžec, který běhá jen pro svůj niterný pocit. Jeho běh na Facebooku nikdy nenajdete a předpokládám, že ani jeho samotného. Tito lidé jsou a budou ohrožený druh. Protože nepotřebují zaznamenat svoji trasu, vyfotit krásy lesa a sdílet to všechno. Vystačí si sami se sebou. My ostatní se rádi pochlubíme ostatním. Proč to děláme? Protože čekáme sladkou odměnu, chceme ukázat, jak jsme dobří, že jsme překonali lenost a patříme k běžcům. Myslím, že když často hážu svá selfíčka na Facebook, tak mi niterně v životě asi něco chybí. Chybí mi uznání, připadám si nedoceněný a možná jsem v reálném světě tak trochu sám… A co víc může pomoci našemu sebevědomí, než hodně palců pod mým během a pochvalné a obdivné komentáře. Prostě je to super a to teď myslím vážně a díky bohu za Facebook. Ale třeba se pletu a fakt běháme jen pro sebe, na pocit a pohodu… 

Pak jsou tu borci po čtyřicítce, co s během začínají, aby se udrželi fit a v kondici, no proč ne. Vždyť je to tak krásný sport. No jo, ale já mám strach, že se pomalu blíží stáří, že když se sebou nezačnu něco dělat, budu vypadat jako táta, nebudu stíhat mou o XX let mladší lásku, nedej bože, abych selhal v posteli. Musím běhat, protože budu fit ve dne a budu jura v noci. Také si v jednom z následujících článků si povíme, že něco na tom opravdu něco je. Takže vlastně další démoni a věřte, že démon stáří je nemilosrdný a vytrvalý běžec. 

Démon bolesti je snad jeden z největších motivátorů, co znám. Hodně lidí běhá proto, aby se jim nevrátila bolest. Někdo jako já, kdo má problém se zády, jiný s celým tělem. Jakmile se nehýbeme, tělo tuhne, vznikají spazma, ozývají se staré rány a nepomáhá na to skoro nic. Tenhle démon je opravdový hajzl, který mě vždy donutí včas zvednout ten líný zadek a jít makat. 

Pak tu máme další dva démony, říkám jim démon depresí a závislosti. I to jsou pěkný syčáci, co mají na svědomí nespočet úžasných světových ultramaratonců. Vždyť co může být lepší, než svoji závislost na drogách, lécích, alkoholu a cigaretách nahradit jinou závislostí, a to na běhu… V mém případě je to nekonečný boj. Běhám a nekouřím, dlouho neběhám a občas si zapálím. Začnu běhat a ze dne na den přestanu kouřit. Je to neverending story.

A jaký by byl správný závěr tohoto článku. Vlastně většina z nás začala běhat ze strachu před svými démony a prostřednictvím běhu našla klid, někdo dokonce i sám sebe. Jiný v tom zase objevil radost, někdo novou závislost, kterou nahradil tu původní. Někomu chybělo sebevědomí… 

Myslím, že na počátku běhu byl strach, deprese, komplex, mindrák, obavy, a proto nám ten nahoře běh nadělil. A že to byl moudrý dar. Každý se zabývá přirozeností běhu, jak se má běhat, ale nikdo se nezamyslel nad tím, proč vlastně běháme, před čím od nepaměti utíkáme nebo za čím se honíme.

Na úplný závěr bych chtěl říct jednu věc. Je nesmírně důležité a skvělé, že běháme, a že každému z nás to přináší jiné pocity, emoce. Každý by si niterně měl uvědomit a přiznat skutečný důvod, proč běhá a co mu vlastně běh dává. Pokud to je štěstí, měl by se zamyslet. Zní to možná tvrdě, ale kdo objevil běh, má jednu obrovskou šanci. Objevil totiž toho nejlepšího a jednoho z nejlevnějších psychoterapeutů, co zná každý kousek našeho já. Když se ho naučíme poslouchat, dokážeme dešifrovat to, co sami jsme. Když zjistíme, proč běháme, zjistíme o sobě spoustu nových věcí a to za trochu zamyšlení stojí, nemyslíte? 

Napiš k článku svůj komentář