Sign in

close
Create an Account

Shopping cart

close

Štěpán Dvořák „Běhám všude, běhám pořád, běhám rád!“

Jakmile se tenhle člověk dozvěděl o výzvě na ve facebookové skupině Běžec+ (GARMIN BĚŽEC TEAM), bylo celkem jasné, že ji slupne jako malinu a vyhraje. Tak jsme si ultramaratonce a extrémního sportovce Štěpána Dvořáka (35), který pracuje jako profesionální hasič, doslova „odchytili“ na rozhovor. Sice při něm zrovna neběžel, ale kdyby ano, mluvení by mu nedělalo nejmenší potíže. „Nedávno jsem se přistihl, že jsem obvyklou třicetikilometrovou trasu, kterou běhám z práce, prokecal s kamarádem a uteklo mi to, jako kdybych běžel deset minut.“

Čtete správně – zatímco jiní pospávají v autobuse, Štěpán Dvořák do práce nebo z práce běhá. Bydlí v Třebíči a pracuje jako podnikový hasič v Jaderné elektrárně Dukovany. Ani krok nazmar, dalo by se říct v jeho případě. Zvykl si běhat za všech podmínek, vždy a všude. Extremista? Tak určitě… Přeběhl 1035 kilometrů přes celé Slovensko i Česko, trvalo mu to 238 hodin, absolvoval řecký závod Spartathlon – 246 km mezi Athénami a Spartou. Převážně běhá, ale podobné „neuvěřitelnosti“ má za sebou na kole i ve vodě. Když se ho zeptáte, co je jeho hnacím motorem, odpoví rychle a jednoznačně. „Mě to prostě baví.“

Pojďme na úplný začátek. Jak vypadal moment, který rozhodl o tom, že budete běhat?

Bylo mi devatenáct a táta, který chodil pravidelně běhat, mě vytáhl, abych se přidal. Běželi jsme asi šest a půl kilometru u nás na Borovině v Třebíči a myslel jsem, že zdechnu. (úsměv). Ale tam někde se zaselo semínko zájmu, něco se stalo a já začal o běhání přemýšlet. Jakmile jsem se vzpamatoval, což trvalo tak tři dny, vydal jsem se běhat sám. 

Asi to spousta lidí zná, měl jsem to podobně, jako mnoho dalších… Chodil jsem běhat, bavilo mě to, těšilo mě, že jsem zdravější a pořád víc v pohodě. Akorát se mi ty trasy natáhly víc než je obvyklé.

To je tedy slabé slovo!

Já vím. (směje se). Ono se to docela těžko vysvětluje. Já už nepovažuju běh za trénink, ale za filozofii, za součást svého života. Vůbec mi nepřijde divné přemístit se kamkoliv během – pokud je na konci trasy sprcha nebo nějaký další sport, připadá mi to jako ideální způsob „dopravy“. 

Do kina nebo na ples bych se v elasťácích samozřejmě nepřiřítil, ale třeba na plavání do bazénu poběžím úplně klidně a pak zase v pohodě zpátky domů. Třeba absolutně neřeším počasí. Prostě se podívám ven, zjistím podmínky, přizpůsobím se jim a vyrážím. Když běžím z práce nebo do práce, tak prostě přijmu podmínky, které zrovna jsou, protože tam musím být v určitou dobu na směně. A když jdu běhat pro radost nebo trénovat na nějaký závod, někdy počkám, než třeba přestane pršet, abych se zbytečně nehnal ven do nečasu. Ale to je celé. Ještě se nestalo, že by pršelo čtyřiadvacet hodin a já vůbec nemohl vyrazit. 

A jen jednou jedinkrát mě kamarád stahoval z trati autem kvůli počasí – tehdy lilo tak příšerně, že se to fakt nedalo. Měl jsem v plánu 150 kilometrů, ale uběhnul jsem jich jen pětasedmdesát a pak mu zavolal, aby přijel.

Mimochodem, to je docela zajímavý moment. Kdo vás „jistí“? Běháte desítky kilometrů, jste schopný přeběhnout republiku a lidé se k Vám na různé úseky dokonce přidávají a dělají Vám společnost. Kdo je ale připravený zasáhnout, kdyby se cokoliv stalo – kdyby Vám třeba došly síly?

Proč by mi docházely síly? (diví se) S tím vůbec nepočítám a nemyslím na to. Stejně tak neberu na vědomí, že by se mi mohlo něco stát. Naštěstí jsem to nikdy nemusel řešit a věřím, že mě nic takového ani nečeká. V tomhle ohledu je velkou výhodou, že neběhám na čas a na výsledek – vyjma nějakých závodů, pokud se jich zúčastním. 

Většinou běžím na pohodu svým vlastním tempem a sleduju úplně jiné cíle než je čas, takže tělo není v takovém stresu, a tudíž nehrozí tolik zranění jako přetíženému organismu během nějakého extrémního závodu. Já si to prostě, věřte nebo ne, užívám. Zvlášť od té doby, co jsem sebou začal nosit foťák, to jsou asi tři roky. Tím jsem získal úplně novou motivaci. Běhám si, fotím a natáčím videa, která potom sestříhávám, a v tu chvíli snad není šťastnější člověk na planetě.

Takže žádné překonávání rekordů?

Vůbec! Fakt ne… Líbí se mi zjišťovat, kde jsou moje vlastní limity, pracovat s nimi, posouvat je, to nepopírám. Ale určitě nemám pocit, že bych musel s vlastním tělem bojovat. To se mi stalo jen v rámci závodů, protože tam nastane to, o čem jsem před chvílí mluvil. Hlava se přetlačuje s tělem, nejedete na pohodu ale na výkon a vyčerpáváte se. 

Chcete říct, že když si tak „pobíháte“ desítky kilometrů mimo závod, zkrátka jen tak… neunavuje vás to?

Vlastně ne. Moje tělo je zvyklé, takže se maximálně dostane do takového příjemného módu únavy, nic extrémního. Běhat mi přijde stejně přirozené, jako jiným lidem chodit. Líp vysvětlit to asi neumím, budete mi muset věřit (úsměv). 

Dělím svoje běhání na takových pět skupin. Jednou z nich jsou závody a příprava na ně, další jsou dny, kdy běžím z domova někam se protáhnout, pak jsou tu dny, kdy běhám do práce nebo z práce, pak projekty, kdy běžím z bodu A do bodu B – to byl například ten můj přeběh bývalého Československa. Takové trasy se plánují pečlivě dlouho dopředu. 

No a pak jsou tedy akce, na které se poslední dobou těším snad ze všeho nejvíc, říkám tomu dobrodružné běhy. Běhám krajinou, fotím, točím a jsem v pohodě. K tomu mě to táhne čím dál tím víc.

Nemusíte tedy překonávat žádné psychické krize, kdy vám hlava našeptává: „Vzdej to.“ „Zavolej kámoše, ať tě odveze.“?

Ne, to tedy moc neznám. Samozřejmě mě štve, když cestou z práce – to běžím po asfaltce a v celkem nechráněné krajině – fičí protivný vítr nebo do toho ještě prší. Ale vyrovnám se s tím. Když se mě někdo zeptá, jak regeneruju, odpovídám, že běháním. Třeba upravím tempo, nebo zkrátím vzdálenost, ale že bych se nehýbal, to nehrozí.

Jak často reaguje okolí ve smyslu, že jste „šílenec“?

Už moc ne. Všichni kolem si zvykli. Když jsem běžel z práce domů kdysi poprvé, všichni si ťukali na čelo. Když jsem nedávno musel vzít auto, protože jsem se potřeboval přemístit jinam, kde jsem měl v plánu odpoledne běhat, každý se divil: „Proč neběžíš? Není ti něco?“

Dovedete si vůbec představit život bez běhání?

Ale dovedu… Nejsem žádný závislák. Mám tolik různorodých zájmů, že nevím, co dřív. Baví mě i jiné sporty, hlavně kolo a plavání, navrhuju weby… Zabavil bych se, to nemám strach.

Kdy vám začala být Česká republika svou rozlohou malá? 

Teoreticky ve chvíli, kdy jsem ji poprvé přeběhl ze severu na jih, což bylo někdy v roce 2017. Ale prakticky… Jak mi může být malá země, kde jsem spoustu krásných míst ještě neviděl? 

Dám vám takový příklad… Když jsem přebíhal Slovensko a Česko, běžel jsem asi tři dny v podhůří Vysokých Tater. Viděl jsem je zdálky, jak jsou krásné, ale nic moc jsem z nich neměl. 

Tak jsem se tam vrátil na dovolenou a jedenáct dnů běhal Tatrami křížem krážem, aniž bych je celé poznal. Můžu se tam vrátit a najdu tisíc dalších nádherných míst, ze kterých, doufám, získám super fotky, videa a hlavně zážitky.

Pojďme si projít pár praktických otázek… Měříte si časy? Vedete statistiky?

A to zase jo, na statistiky, sledování profilů, časy… na to jsem docela zatížený. Mám docela nově Garmin, nebyl jsem spokojený se Seduo a udělal začátkem roku změnu, za kterou jsem fakt rád.

Co bychom našli ve vaší ledničce?

Teď zrovna? Hromadu hermelínů, na kterých dokážu pořádně ujíždět. Nepočítám si kalorie, v životě jsem žádné tabulky neřešil a řešit nebudu. Zvykl jsem si jíst docela málo, klidně vydržím na dvou tyčinkách denně a i ty mě někdy obtěžují na nošení, tak si poslední dobou dělám takový svůj speciální nápoj, ve které jsou všechny živiny, co potřebuju. Moc to nevoní… no… spíš je to takový kentus, ale zasytí mě a doplní energii.

Za jak dlouho roztrháte běžecké boty nebo oblečení?

To se vůbec nedá říct. Protože mám snad dvacatery boty a opravdu hodně věcí na sebe, různě to střídám a neurčím žádný přesný poločas rozpadu. Navíc jsou kousky, o které bych nerad přišel. Máma mi občas musí zašít elasťáky, co jsem si koupil v roce 2008 a pořád dobře slouží, zhruba ze stejné doby mám svoje asi nejoblíbenější boty. 

Mluvil jste o otci, teď jste zmínil maminku… Myslíte, že máte pro svoji extrémní vytrvalost nějaké genetické předpoklady?

Nikdy jsem to nezkoumal. Fakt je, že pro mámu je 150 kilometrů na kole s batohy normální trasa a táta se vždycky hýbal. Myslím ale, že velkou roli sehrál fakt, že jsme v rodině dlouhé roky vůbec neměli auto. Všude jsme se přesouvali pěšky nebo na kole, a to byl solidní základ. 

Na škole jsem nějakou dobu taky jezdil na kole, ale nepovedl se tam moc kolektiv klubu, nebavilo mě to. Střední školou jsem se prosportoval – chodil jsem na gymnazium a zároveň jsem byl členem Vodní záchranné služby ČCK Třebíč. Hodně jsem samozřejmě plaval. Plavání mi zůstalo jako láska dodnes, a přitom mě poprvé napadlo, že moje tělo vydrží víc, než jiné. 

No a pak mě po střední táta poprvé vzal běhat a můj život se od základu změnil. Postupně jsem začal hlavně u nás na Třebíčsku závodit, to jsem pracoval u Armády ČR a jak jste docela trefně poznamenala, moje tratě se posupně natahovaly. 

Když mi bylo 22, byli jsme na cvičení, v rámci něhož jsem si usmyslel, že ve volných dnech budu chodit běhat. Na poslední den jsem si naplánoval padesát kilometrů a zvládnul jsem je, i když to tehdy pekelně bolelo. 

50 kilometrů…

No jo. Padesát. Až zpětně jsem si uvědomil, že to byl můj první ultramaraton. Mrknul jsem na mapu, vyměřil si trať tak nějak zhruba ulomeným klacíkem a vydal se zpaměti. V kapse jsem měl tři energetické tyčinky a dvě stovky. Na nohou obyčejné sportovní boty, na sobě velmi nefunkční kraťasy a tričko, které jsme tehdy v armádě fasovali. 

Myslím, že tam se to hodně zlomilo, v hlavě se objevila myšlenka – Když uběhnu padesát, uběhnu i víc? Zůstala tam, i když dalších pár let jsem zase běhal kratší traťi. Stejnou vzdálenost, padesát kilometrů, jsem zopakoval až po pěti letech na soustředění v Krkonoších, kam jsme jezdili jako vojáci. Postupně jsem se dostal k tomu, že jsem zdolával vzdálenost maratonu prakticky každý den. 

V roce 2013 jsem uběhnul 31 kilometrů na Brněnském masakru a skončil jsem šestý. To mě nakoplo. No a pak to postupně padalo… 80 km, 102 km, 160 km, 201 km, 232 km, 264 km, 300 km, 402 km, 666 km, 1035 km. Snad to jen tak neskončí.

Běh je evidentně vaše láska. Co na to jiné lásky? Jak vydrží tak náročného koníčka partnerka?

Zatím jsem sám a ani si moc nedokážu představit, že bych na tom něco měnil. Maximálně mi vyhovuje, že se můžu věnovat běhání a že se nemusím nikomu přizpůsobovat. Nechávám tomu úplně volný průběh. Ale nikdy neříkej nikdy. Sice nevím, jaká by ta holka měla přesně být, ale nevylučuju, že i mě jednou ženský doběhnou (smích).

Jaké máte plány pro rok 2020?  Chystáte nějakou velkou akci  

Plány na rok 2020 jsou takové, že vlastně žádné konkrétní nejsou. Plánovat nějaký dlouhý několikadenní přeběh se mi zcela upřímně vůbec nechce. V roce 2019 mi to zabralo čtvrt roku a docela mě to unavilo. A měsíc po doběhu jsem byl v takovém stavu, že jsem se nebyl schopný pořádně rozběhnout. 

Z odložených výzev z minulého roku na mě čeká přejetí Slovenska i Česka na kole za dva dny a přeplavání 60 km dlouhé Orlické přehrady. Až v průběhu roku se uvidí, jestli se na ně najde čas. 

Co se týče závodů, tak je to stejné jako loni. Když budu mít čas a chuť, tak se zúčastním. Díky tomu, že jsem minulé září dokončil Spartathlon v limitu, tak mám opět splněnou kvalifikaci na další dva roky. Určitě tedy v lednu podám přihlášku a v únoru se uvidí, jestli se na mě při losování usměje štěstí. 

Když vidím, jak mi minulý rok závody nevycházely, byl jsem pomalý, a zároveň se podívám na tu šílenou kilometráž, tak mám hlodání. Dlouholetý cíl uběhnout za rok 10 tisíc kilometrů mám splněný, takže se vlastně už nemusím nikam honit. Trochu tedy přemýšlím, jestli neubrat zcela úmyslně a místo toho zařadit rychlostní tréninky, abych se zase vrátil aspoň do předchozí závodní formy. Jenomže mě tak strašně moc baví běhat celé dny přírodou s foťákem, že se obávám, že moc velká změna nenastane. 

Získej 1x týdně 7 prémiových článků časopisu Běžec+

Zaregistruj se zdarma k odběr prémiového obsahu. Vždy v pondělí ti pošleme skvělé čtení na celý týden do tvého mailu. Buď vždy v obraze. Pro každého běžce máme něco!
Stepan Horak

Stepan Horak

LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? SDÍLEJTE HO
Share on facebook
Share on linkedin
Share on whatsapp
Share on email

Kup si aktuální číslo časopisu BĚŽEC+

95 Kč

  • cena včetně poštovného
  • ON LINE verze aktuálního čísla
Scroll To Top Sidebar
Soubory cookie používáme pro zlepšení vašich zkušeností na našich webových stránkách. Prohlížením tohoto webu souhlasíte s naším používáním souborů cookie.