Sign in

close
Create an Account

Shopping cart

close
Stepan Horak

Stepan Horak

O 5 min později a byl by konec…

Dlouho jsem přemýšlel, jestli tady mám sdílet můj příběh nebo ne, ale nakonec jsem se rozhodl, že se s vámi o něj podělím, i když můj progres není založený přímo na běhu. 

Důvodů, proč to tady píšu, je více. Každopádně ten nejhlavnější je, abychom si všichni uvědomili, jak je náš život křehký a může v mžiku skončit. Čas, který nám byl daný uplyne tak rychle, že se ani nenadějeme a nikdo nám ho nevrátí zpět. Tak dělejte to co milujete a to co Vás dělá šťastnými. Nemusí to být přímo to co dělám já, může to být cokoliv. Jen si važte svého času a svého těla, protože to je jediné místo, kde musíte žít.

To co děláte, dělejte vždy tak, jak nejlépe dokážete v ten daný moment. Budou se dít velké věci. Ano, ani já jsem nebyl výjimkou, a taky jsem udělal ve svém životě spoustu špatných věcí, ale nelituji toho. Jsem za to rád, protože mě to posunulo tam, kde právě jsem, takový jaký jsem. Jde o to, si to všechno uvědomit a přijmout.

Asi ve 14ti letech mi diagnostikovali epilepsii. Spoustu vyšetření, hospitalizací. Nějaké záchvaty, úpravy medikace a jiných záležitostí ohledně této diagnózy. Když měl přijít záchvat, věděl jsem to. Přišla nepříjemná nevolnost, nastal pocit bezmoci. Nedalo se to ovládnout. Někdy to přišlo, někdy jsem to zaspal. Voda tekla, čas běžel. Cvičení mi vždy pomáhalo a naplňovalo. Dělalo mě to šťastným. Bohužel párkrát jsem toho nechal ze zdravotních důvodů, jako byla např. operace ramene, ale taky jsem toho nechal i skrze svoji blbost. Měl jsem osobní problémy, které jsem tehdy řešil alkoholem a cigaretami. Byl jsem bez motivace a ke cvičení už jsem se nikdy nechtěl vrátit. Poté se stalo něco, co naprosto změnilo mé myšlení a můj pohled na život.

Psal se rok 2010. Bydlel jsem tehdy ještě s bývalou manželkou u jejich rodičů na rodinném domě, který měl dvě patra. Mi dole, rodiče nahoře. Jedno osudné ráno mě probudila hodně velká nevolnost. Třes celého těla, kterou jsem nemohl zastavit. Ihned jsem měl v hlavě spoustu otázek, obavy, co se bude dít dál. Přejde to nebo ne? Chtěl jsem to zaspat, ale marně. Ptal jsem se pořád, proč se mi to děje. Odpověď jsem nenašel. Byl jsem tehdy sám doma. Všichni někde pryč, v práci, co já vím… 

Jediný, kdo byl doma, byl můj nahluchlý tchán, který se díval na televizi, kterou měl zesílenou tak, že i já dole jsem věděl, co sleduje. No a ještě pes, jeho mazlíček. I přesto jak mi bylo strašně špatně, jsem si potřeboval odskočit na záchod. Těžko jsem se zvedal, ale podařilo, se šel jsem. Vyšel jsem do haly, kde bylo WC a koupelna, když v tom se to stalo. Přišel velký epilepticky záchvat. Spadl jsem na dlažbu, ty zvuky a údery… 

Tchán neslyšel nic, ale pes ihned přiběhl a začal hodně neobvykle štěkat. Tehdy si tchán říkal, proč tam ten Ben tak štěká? Ale nějak tomu nevěnoval pozornost. Jenže štěkot neustával, ba naopak sílil. To už mu nedalo a šel se podívat. Vyšel z obýváku na schody, když v tom viděl… Ležím tam na zemi, údery do hlavy, pořád a pořád. Ihned za mnou přiběhl a zajistil mi hlavu. Zavolal sanitku, která mě odvezla do Hodonína na CT. 

Zjistili krvácení do mozku a epidurální hematom. Ihned vrtulníkem převoz do Brna, do fakultní nemocnice do Bohunic, kde mě ihned přijaly na sál. Operace, otevření, navrtání, odsávání… Jediné, co jsem po operaci byl schopen vnímat, byla obrovská bolest, která neustávala ani přes to, že jsem dostával silné léky proti bolesti. 

Doktoři mi tehdy řekli, že pokud by mě přivezli jen o 5 min. později… Je konec. Několik týdnů jsem byl mimo, ale nakonec… Jsem tam, kde jsem, takový jaký jsem. Mnohem silnější.                                           

Street Workout pro mě není jen cvičení. Je to pro mě hodně osobní a srdcová záležitost. Doslova mi zachránil život. 

Sdílením svého příběhu vás chci inspirovat a motivovat k tomu, jak jsem již psal výše, aby jste si uvědomili, jak je život křehký, aby jste nebrali jako samozřejmost to, že ráno vstanete a abyste dělali přesně to, co vás baví, a šli svou cestou, ať se děje, co se děje, a nenechali si nikým a ničím vzít svůj sen. Ať už máte v cestě jakoukoliv překážku, vždy se snažte být pozitivní a věřte, že když budete opravdu a skutečně chtít, zvládnete všechno.

Dělám co mě baví, snažím se být pozitivní vůči sobě a svému okolí. Vím o tolika lidech, co mě pomlouvají a hází na mě za zády špínu. Člověk si leckdy říká, proč?

Vím o lidech, co ke mně nejsou upřímní nebo mi lžou. Vím o lidech, co mi nepřejí nebo závidí. Ale zároveň taky u všech chápu příčinu, a proto s tím nic nedělám. 

Vím o lidech, se kterými se scházím a které znám a oni mě za rohem špiní, ale nic nedělám a neoplácím, protože nemám prostě tu potřebu. Jsem pozitivní a nechápu, k čemu by negativní přístup byl. 

Uškodil bych si jen já sám. Toto mnoho lidí nechápe. Diví se. Prostě když chceš jít, tak jdeš! A já jdu!                        

BUĎ CHCEŠ, NEBO NECHCEŠ. VŠECHNO OSTATNÍ JSOU KECY.

Budu rád, pokud vás  bude můj příběh inspirovat a motivovat na vaší cestě.

Stepan Horak

Stepan Horak

LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? SDÍLEJTE HO
Share on facebook
Share on linkedin
Share on whatsapp
Share on email

Kup si aktuální číslo časopisu BĚŽEC+

95 Kč

  • cena včetně poštovného
  • ON LINE verze aktuálního čísla
Scroll To Top Sidebar
Soubory cookie používáme pro zlepšení vašich zkušeností na našich webových stránkách. Prohlížením tohoto webu souhlasíte s naším používáním souborů cookie.