Běžec 1

Příběh Edity Struskové, příběh vůle, víry, vytrvalosti

Letos jsem běžela půlmaraton, zaběhla jsem si osobák. Čas 1:48 byl pro mě před pár lety sci-fi, ona vlastně účast na samotném půlmaratonu byla pro mě fikce, nebo spíš horor. Před dvěmi lety v tu samou dobu jsem měla za sebou 7. ozařování, operaci prsu, 8 cyklů chemoterapie.  A sen vrátit se ke běhání a zaběhnout si půlmaraton a možná i maraton. Ale vezmeme to postupně.

Běh jsem neměla nikdy moc v oblibě, ač mi celkem šel. Občas jsem běhala, když jsem v pubertě měla pocit, že jsem tlustá. Ale nikdy mi to moc dlouho nevydrželo, protože po pár výbězích jsem došla k tomu, že to s mou postavou není zas tak tragické. A přesně si pamatuji den, někdy v pravěku, kdy jsme s kamarádkou procházely centrem Prahy zrovna v době, kdy se běžel maraton. A mě těch lidí bylo upřímně líto. Protože bylo vedro, spousta jich měla v obličejích ztrápené výrazy a já si říkala, proč to dělají ???? 

Uběhlo pár let a s dlouhými běhy jsem se potkala znovu. Já si stále jela v rytmu velmi rekreačního běhání, za účelem shození nějakých kil. Ale taťka se rozhodl, že se přihlásí na půlmaraton. Když nám to říkal, zaťukala jsem si na čelo a říkala jsem si, že je blázen. Já bych tohle nikdy dobrovolně nepodstoupila. Uběhl rok a půlmaraton už běžela celá rodina. Nejen táta, ale i mamka a brácha. Já byla pevně ukotvena ve svém názoru, že tohle nikdy. Byla jsem spokojena se svou rolí podpory na trati. V poklidu jsem chodila na bootcamp (www.bootcamps.cz), kde nejhorší část tréninku byla právě ta, kdy jsme museli běhat dlouhé tratě. Nejradši jsem měla statické posilování, které šlo lehce ošidit a hlavně si člověk příjemně poležel.

Uplynul další rok a s ním se opět přiblížil datum pražského půlmaratonu. Moje rodina se opět, za mého nechápavého kroucení hlavou, přihlásila. Ale nastaly drobné komplikace. Měsíc před startem začalo mamce stávkovat koleno a dva týdny před dnem startu dostal brácha angínu. A já dostala za úkol udat dvě startovní čísla. Samozřejmě byl nátlak, abych běžela já. Což jsem razantně odmítla. Ale světe div se, nikdo naše startovní čísla nechtěl. Takže týden před startem se mi zželelo taťky a hlavně mi bylo líto peněz, které by propadly a učinila jsem životní rozhodnutí. Poběžím! Fyzický trénink jsem tedy nestihla, takže jsem se rozhodla připravit alespoň mentálně. A ono to vyšlo. Nesebral mě sběrný vůz a dokonce jsem utekla vodičům na 2h. 

A tento stejný scénář se zopakoval ještě třikrát. Mamka s bráchou tedy už svou aktivní účast zabalili. Ale taťka, ten běhal dál. Tedy trénoval a jakmile se začal blížit termín běhu, tak jeho tělo začalo stávkovat. Já, jelikož jsem už byla “běžec”, tak jsem vždy zvažovala svou účast také, jenže v té době už jsem měla jedno a posléze i druhé dítě a s malým dětmi, ještě kojenci, je běhání opravdu výzva. Takže jsem se nikdy sama od sebe nepřihlásila. A vždy to dopadlo tak, že nakonec jsem stejně běžela. 

Vypadalo to následovně. Taťka se odhodlně přihlásil na půlmaraton, čtvrt roku před startem mu odešla nějaká část těla, tu koleno, tu záda. V tu chvíli už jsem začínala tušit, že to zase smrdí během. Tím mým. Tak jsem raději cvičně vyběhla, kdyby ten start na mně náhodou padnul, ať začnu brzy a stihnu natrénovat, abych taťkovi neudělala ostudu. Měsíc před termínem závodu už bylo jasné, že se koleno či jiná pochroumaná část těla asi nevyléčí, tak v rámci zachování rodinné cti jsem se začala smiřovat s tím, že teda jako poběžím. No, tak jsem svůj trénink zintenzivněla, místo jednou za dva týdny jsem šla jednou týdně, někdy i dvakrát a když to dobře šlo tak i třikrát týdně. Matematici si spočítají, že ten týden, kdy se zadařilo vyběhnout dokonce třikrát byl jen jeden. V týden půlmaratonu jsem pro jistotu neběhala vůbec, abych se zbytečně neunavovala a připravovala jsem se především mentálně. Dobře jsem udělala! Na půlmaraton jsem byla výborně odpočatá, plus jsem tedy chvátala, jelikož jsem vždy měla minimálně jedno dítě přicuclé k prsu, tak aby dlouho nestrádalo, tudíž s cílovým časem jsem mohla konkurovat africkým běžcům. Těm kterým je 90 a více let. 

Tento mentální trénink se mi velmi hodil o půl roku později. V době kdy jsem šla na svou první chemoterapii. Protože z filmů a různých článků jsem měla zafixováno, že po chemoterapii se zvrací, člověk je zesláblý, nemůže nic jíst, vypadají mu vlasy a vypadá jak chodící mrtvola. 

Rozhodla jsem se, že takhle to nechci a nebude. Na svou první chemoterapii jsem nastoupila namalovaná a s novým chic účesem, který mě stál půlku mateřské a za dva týdny z něj nic nebylo. Protože ano, vlasy po chemoterapii většinou vypadají. Ale holá hlava vás přece automaticky neřadí mezi nemocné. Vždy jde vypadat dobře. A to nejen zvenku. Další součástí mého mentálního tréninku, bylo nastavení, že nejdu na chemoterapii, ale na welness. Vždy jsem si vzala spoustu věcí na čtení, dobré jídlo, příjemnou hudbu a během kapaček jsem si představovala, že mi do těla proudí životadárná tekutina. A ne nějaký jed, který krom nádorových buněk zabíjí i ty zdravé. A s tímto nastavením jsem překonala šest měsíců, během kterých jsem na chemoterapie docházela. Ne, nebylo to vždy tak idylické. Byly i chvíle, kdy mi bylo špatně (ale nikdy jsem nezvracela), byla jsem hodně unavená a zkrátka to bylo náročné. Na běhání jsem neměla vůbec žádné pomyšlení. Síly jsem si šetřila pro děti. V tu dobou 3 letou dceru a rok a půl starého syna. 

Bulku jsem si našla v den svých 31. narozenin. V té době jsem svého syna ještě kojila a bulce jsem tedy nepřikládala žádnou důležitost. Asi nějaké uzliny, řekla jsem si. Ale na popud mamky jsem si přece jen další den došla ke gynekologovi. Tam jsem se ani nedostala, sestřičky mě ihned vybavily žádankou na STATIM (tzn. že vás musejí vzít neodkladně) ultrazvukové vyšetření. Před vyšetřením jsem si šla ještě zaběhat. Protože jsem se rozhodla, že právě teď je období, kdy bych mohla začít trénovat na maraton. Chtěla jsem začít brzy, abych na květen byla opravdu dobře připravená. Byl to můj první výběh. A taky na dlouhou dobu poslední. Vyšetření totiž nedopadlo dobře. Já to v tu chvíli tedy ještě netušila. Je zajímavé, jak hlava dokáže člověka uchránit od nepříjmených zpráv, tak dlouho jak to jen jde. Nicméně ihned po ultrazvukovém vyšetření jsem byla objednána na biopsii. Po biopsii už mi začalo docházet, že to asi nebude žádná legrace. Navíc jsem měla nakázáno se po zákroku šetřit, tak z běhu už nic nebylo. 

Rok 2017 byl po sedmi letech poprvé bez naší účasti, taťka se poprvé nepřihlásil. A já jsem si řekla, že příští rok běžím. Ať se děje co se děje. Poprvé jsem vyběhla v květnu 2017, hned poté co mi skončilo ozařování. Pamatuji si, jaký to byl boj. A jaké usílí mě stálo uběhnout prvních 5km po nemoci. Tedy já ještě stále byla v léčbě. Jednou za tři týdny jsem docházela na injekce biologické léčby. Ale v květnu jsem vyběhla jen dvakrát. Sice druhý běh byl už o něco lepší, ale stále to trochu vázlo. Naplno jsem se do běhu opřela v létě 2017, rok poté co mi byla sdělena diagnóza. V září 2017 jsem běžela svůj první závod po nemoci. Symbolicky to byl 5km Avon běh v rámci série Night Run. A šlo to. Zaběhla jsem si svůj osobní rekord. Také díky trénerovi, kterého jsme měly v rámci programu Zpět do kondice projektu Bellis, pro mladé pacientky s rakovinou prsu. On mě do toho cíle dotlačil s časem něco pod 25min. 

A o půl roku později jsem se postavila na start pražského půlmaratonu. No co vám budu povídat, byl to doják. S osobákem na konci. V květnu jsem si splnila další běžecký sen. A to účast na Vltava Run. Mezitím jsem se potýkala s psychickými problémy po náročné léčbě. Docházím na terapie a i běhu se to dotýká. Přestávám se honit za výsledky a chci si běhat jen pro radost. Samozřejmě, bez závodů to nejde. Tedy u mně ne, jsem přece jen soutěžní typ a mám ty medaile a pocity v cíli ráda. A hlavně mi to dodává pocit, že můžu! Všichni můžeme, dokud dýcháme a jsme zdraví. Protože zdraví je to nejdůležitější co máme. Věřte mi, že to opravdu není klišé. Proto jsem se rozhodla, že svou vysněnou účast na maratonu letos vzdám. Že asi ještě není ten správný čas. Protože běhat bychom měli hlavně pro radost. Stejně tak, jak je důležité se umět zakousnout a překorčit svou zónu komfrotu, je důležité i to, umět se některé své cíle odložit. A nejít přes své hranice. A jak to poznat? To by asi bylo na další článek a i já dost často tápu, kdy se jedná o lenost a kdy o zacházení za hranice svých možností. 

Přeji vám ať si plníte své, nejen, běžecké cíle. Ať běháte především pro radost a s radostí! 

Těším se na viděnou na startu nějakého dalšího závodu:-).

O BĚŽEC TEAM

Články označené tímto autorem jsme pro vás peložili a následně poupravili ze zahraničního zdroje. V pípadě, že u původního zdroje byl uveden zdroj, uvádíme ho na konci článku.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..